kapitola 9.

3. ledna 2010 v 22:36 |  život se psem v pubertě
Kapitola 9.
Jak se říká "tichá voda, břehy mele…" Dokud byl náš klaksonek štěňátko, měl moc rád pejsky. Teda alespoň jsme si to mysleli. Ke každému hned běžel a bylo mu jedno, jestli je velký, nebo malý. Hned si chtěl hrát a učaroval i vyhlášeným bručounům, což často překvapilo i samotné majitele. Všichni ho zbožňovali, a my se těšili z toho, jakého že to máme ale společenského psíka. Pokud se přece jen stalo, že některý z hafanů byl cizí, a Klaksonova pověst k němu ještě nedolehla, a pokud se rozhodl, že trojčení našeho mizery nebude jen tak tolerovat, okamžitě se Klaksonek převrátil na záda a samým ponížením učůrával tomu troufalci na čumák. To ho většinou dostatečně znechutilo a odtáhnul zpět odkud přišel, aniž by nám našeho psa sežral, nebo alespoň přidusil. Klaksonek tak nabíral sebevědomí a stával se z něj malý tyran. Jak dospíval, začínal si hájit nejen své území proti psím vetřelcům, ale začal si nárokovat i nás. Tedy konkrétně mě. Asi měl pocit, že je Zbyněk schopnější
ubránit se jezevčíkovi od sousedů spíše než já. To mě sice těšilo, ale začalo to způsobovat menší potíže. Pokud jsme na procházce narazili na jiného pejska, bylo všechno v pořádku, dokud se pejsek nerozhodl, že přivítá také mě. Jakmile se ke mně přiblížil, Klaksonek zbystřil a pokud jsem byla tak neprozíravá a vztáhla jsem ruku, že pejska podrbu za ušima, vystartoval Klakson s ohromným řevem proti vyděšenému psovi jakékoliv velikosti a rasy odhodlán ho roztrhat na kousíčky a z těch pak vlastními tlapkami vydusat hadr na podlahu.
Jako jednou v Liberci u přehrady, kdy už téměř hodinu lovil z vody klacky a vesele běhal za každým člověkem, který byl ochotný ho pochválit a obdivovat. Už z dálky jsem viděla, jak se blíží rodinka s obrovitánským černým psem. Když přišli blíž, ukázalo se, že ono tele, je odrostlé štěně a temperament z něj tryskal na všechny strany. Nicméně z tlamy mu tekly vodopády slin. Pravděpodobně tatínek, měl co dělat, aby Boba, jak na něj volaly děti, udržel na vodítku o rozměrech lodního lana. Když ho zmerčil Klaksík, vesele poskočil a rozběhl se kamarádit. Vyděšená maminka ale chytla vodítko ještě za tatínkem, aby mu jejich mazlíčka pomohla udržet, přičemž na psa volala přes rameno svého chotě "Bobiku fuj, pejsek je malej, fuj, fuj, FUJ…)" Přičemž děti poskakovaly kolem a zpívali "Bobiku fuj, Bobiku fuj". Načež pes sklonil hlavu hluboko pod svá prsa, aby si prohlédl Klaksonka, který se už už chystal dorážet na nového kamaráda a hrát si. Bobík reagoval s nadšením a maminka s tatínkem na druhém konci lodního lana začali povážlivě měnit směry a nadskakovat. Ujistila jsem je, že s velkými psi si Klaksík většinou dobře rozumí a slalom mezi jejich obrovskými tlapami je jeho životní styl. Tatínek tedy uvolnil lodní lano z Bobíkova obojku a to se zabušením spadlo na zem. Kolem karabiny se zvedl obláček prachu. Klaksonek už vystřelil kupředu a vesele běhal kolem Bobíka, který evidentně nevěděl co s nohama. Musela jsem se usmát. Ten náš prcek si z něj dělal srandu. Než se pes otočil, Klaksík mu prosvištěl pod břichem a opřel se tlapkama o psovu zadnici. Pes se znovu snažil zoufale otočit, načež klaksík oběhl kolem něj kolečko. Pes se ani nestačil uvést do pohybu, když ho větřík linoucí se z Klaksonkova kožíšku opět zašimral na břiše. Pes nevěřícně zíral, co to bylo, když ta černá blecha je přece na druhém konci louky. Tahle hra ale Bobíka za chvilku unavila a začal koukat po lepší zábavě. Načež zjistil, že u jeho páníčků stojím já a rozhodl se jít mě omrknout. To byla ale velká chyba. Klaksonek překvapený kam že se to jeho hračka vydala zpozorněl, a když zjistil o co mu jde, bleskovou rychlostí, s břichem těsně nad zemí vystartoval naším směrem a už z dálky spustil svojí strašlivou vyřídilku. Pes si ho ale nevšímal, a radostně mi strkal svůj uslintaný čumák do kapsy, kde hledal zbytky piškotů. Majitelé se ho ani nepokoušeli před řítící se katastrofou uchránit lodním lanem a rychlým ústupem do bezpečí. Evidentně neměli sebemenší pochybnosti o jeho přesile. Až v okamžiku, kdy se k nám dohnal Klaksonek, a s jekotem se snažil chytit Bobíkovi konec ocasu, který se radostně kýval ze strany na stranu. Jediným takovým pohybem, kterému se Klaksík nestihnul vyhnout, ho Bobík odmrštil zpět z cesty do trávy, aniž by to postřehl. Klaksonek okamžitě vyskočil zpátky na nožičky a jediným pohledem zkontroloval, kolik duší vidělo jeho ponížení. Rychle se oklepal a tentokrát to zkusil zepředu. Bobík ho vzal na vědomí, až když mu zůstal viset zakousnutý v obojku. To pro něj evidentně bylo překvapující zjištění. Zavrtěl hlavou a Klaksonek znovu odpadnul. Bobík se hodlal navrátit zpět k mojí kapse, ve které už beztak nic nebylo. Klaksonek se ale nenechal jen tak setřást a s rozběhem na Bobíka skočil. Ten už trochu ztratil rovnováhu a zakolísal. Když Klaksík zjistil, že takhle by to šlo, jal se tuto metodu uplatnit více. Chudák zvíře už nevědělo, kam by uhnulo. Když Klaksonek skončil, spokojeně se posadil mě u nohy a s vyplazeným jazykem se kochal pohledem na vyřízeného psa, kterému se podlamovali nohy, jedno ucho měl naruby, a přes čumák mu visela ohromná slina. Nutno podotknout, že byla jeho, ne Klaksíkova.
Tatínek Bobíka rychle připnul na lano a maminka se mu snažila očistit čumák. Děti zírali s otevřenou pusou a ani nepíply. Tatínek zamumlal něco ve smyslu, že mám dobrého ochránce a táhnul vyřízeného Boba pryč.
Nechala jsem Klaksíka uhasit žízeň v přehradě a vydali jsme se také domů. Cestou jsem se ještě bavila vzpomínkou na strach těch lidí, aby Bob Klaksonkovi neublížil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama