kapitola 8.

3. ledna 2010 v 22:35 |  život se psem v pubertě
Kapitola 8.

Všichni určitě víte, jak vás váš mazlíček dokáže pohltit. Nevím jak to dělají, ale téměř okamžitě začnou měnit váš život, včetně vás samých a zanedlouho už si nedokážete svůj život bez nich představit. Takovému mazlíčkovi, ať už je to pes, kočka nebo pavouk, začnete přizpůsobovat vše, od ranní procházky, po večerní procházku. Už jste si někdy všimli, že v obchodě vybíráte ty levnější párky, nejlevnější těstoviny a běžíte o půl města dál, abyste ušetřili dvě koruny za chleba? Naproti tomu, když vybíráte psí granule, strávíte u regálu půl hodiny, pročítáte všechna složení a krmný návod abyste nakonec odešli s těmi nejdražšími ale zaručeně nejlepšími pro vašeho drobečka. Přesto že víte, že až přijdete domů, znechuceně k nim čuchne a vám dá ještě daleko větší práci je do něj pak nacpat.
Nebo když váš dvoukilový pes baskervilský sladce spinká na vaší posteli přímo uprostřed deky, takže se pod ní z žádné strany rozhodně nemůžete pohodlně vejít aniž byste ho vzbudili a tak se tedy skromně vcucnete pod jeden roh, kterým si přikryjete alespoň kolena přičemž si před tím nezapomenete obléct ještě svetr a teplé podkolenky…Zato se vám ale dostane příležitosti strávit dlouhou chladnou noc se svým miláčkem po boku, který vás příjemně hřeje a tiskne se k vám. U nás takové příležitosti často vyvrcholí prostě tím, že Klaksíčkovi začne být zima, a tak se přestěhuje pod peřinu a my vděčně s ním.
Každému normálnímu člověku přece musí být jasné, že majitel takového zlatíčka, bez něj za krátký čas nemůže být už ani minutu.
Možná právě pro to, mi začal Klaksonek dělat společnost i v Liberci a s tím spojené cestě do Liberce. Jezdili jsme vlakem, metrem a autobusem a Klaksonek byl všude středem pozornosti.

Jenže ze sladké štěněčí tvářičky už pomalu odrůstal, čumáček se mu protahovala a někteří méně přívětiví lidé z něj začínali mít očividně respekt. Není se moc co divit, sama také mám často k malým psům větší ohled než k těm velkým, pokud se nejedná o rotvailera. Klaksonek si to samozřejmě brzy uvědomil, a když mu v metru koukala jen jeho hladká malinká černá hlavička z tašky kterou jsem vláčela přes rameno a blízko stojící lidé ho zrovna neobdivovali, alespoň všemožně zíval a všem okolo ukazoval svoje bílé zoubky jako jehličky. Něktěří lidé tak uskakovali, pravděpodobně ze strachu a často jsme nakonec vystupovali z vagónu, kde v našem okolí byl prázdný kruh, jehož okraj tvořila hradba namačkaných lidí původně stojících v naší blízkosti. Jinak cesta většinou probíhala poklidně.
Jen jednou, v létě, ve vlaku, si vzpomínám, že jsme jeli s nějakou paní, která z nás rozhodně nebyla našená. Byla značně obézní, a předpokládám, že ty chlupy na jejím svetru byly kočičí, což Klaksonek jakožto inteligentní pejsek samozřejmě okamžitě poznal. Nenápadně se přemisťoval pod sedačku naproti této paní, kde si lehl a s otevřenou tlamičkou, tak aby byli pěkně vidět všechny zoubky a vyplazeným jazykem se na ní vesele kuchtil. Evidentně si užíval zděšený výraz paní, která se ani nepohnula. Ostatní členové kupé mě ujistili, že jim můj pejsek pod jejich nohama rozhodně nevadí. A protože bylo značné teplo, otevřeli jsme okno, načež dovnitř začalo s příjemným chladným vzduchem proudit sem tam nějaké to pápěří z pampelišky. Se značnou nervozitou jsem pozorovala, jak to Klaksíka zaujalo. Přestal hypnotizovat tu tlustou paní vonící po kočkách a s olizováním a mlaskáním začal sledovat každý pohyb těch zrádných pampeliškových semínek s padáčky. Ty se vesele točili ve větříku z okna a pomalu si klesali směrem ke Klaksonkovi. Bylo mi jasné, že ho napadne nějaká lumpárna.
Dlouho jsem čekat nemusela. Klaksonek pravděpodobně znuděn stále stejným výrazem jeho dosavadního středu zájmu, rozhodl se pro jistě mnohem zábavnější pronásledování toho bordelu co tam poletoval. Vždy když už bylo nadosah, vystřelil kupředu a bleskově po něm chňapnul. Jedinou potíží bylo, že pápěří bylo viditelné jen z některých úhlů, podle toho, jak na něj dopadalo sluníčko. Ta tlustá paní ho tedy pravděpodobně neviděla. Po prvním Klaksíkově by dozajista vyskočila až ke stropu, kdyby jí to gravitace s její váhou dovolila. Místo toho se ale ještě více vmáčkla do sedačky a hodila po mě nenávistný pohled.
Okřikla jsem Klaksíka ale asi mě moc neregistroval. Při jeho dalším výpadu jsem se snažila spojit jeho pokárání s vysvětlením pro tu vyděšenou tlustou paní slovy " Teda Klaksí ale fuj. Přestaň chňapat po těch pampeliškách, nebo si bude ještě někdo myslet, že ho chceš kousnout…" Nechápu proč, ale asi to nezabralo. Ta paní evidentně nechápala, že Klaksonka nezajímají její tlusté kotníky kolem kterých tak usilovně cvaká zoubkama.
Další stanici se zuřivě protlačila uličkou a zmizela. Jen jsem jí ještě zahlédla, jak vyskočila z vlaku a chvátala pryč.
No, doufám, že tam alespoň někde bydlela a nemusela čekat na další vlak, i když bez nás…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama