kapitola 7.

3. ledna 2010 v 22:34 |  život se psem v pubertě
Kapitola 7.
V sobotu v osm hodin ráno nás drnčící budík upozornil, že je čas vyrazit s Klaksonkem tajtrlíkovat na cvičák. Tam z nás vesele dělá tři hodiny blbce a pak jedeme zase domů s tím, že se prospí cestou v autě a po příjezdu je zase čilý a připravený k dalšímu programu, který jsme mu podle jeho mínění povinni připravit.
Už je to dva měsíce co takhle cvičíme a on pořád není schopný porozumět povelu zůstaň. Tedy alespoň podle instruktorky. Když to trénujeme doma, v parku, nebo kdekoliv jinde, kde o nic nejde, můžu odejít třeba do Prahy a ani se nehne. Ale v okamžiku kdy v sobotu zazvoní budík, a my o půl hodiny později Klaksonka vypustíme na hřišti, naskočí mu v očích hvězdičky a jakoby říkal "tak se pojď ukázat, co ses za ten týden zase naučila…"
No. Příkaz zní jasně. Pes sedí na začátku překážky a na povel zůstaň, se ani nehne, dokud majitel (to jako já) nedojde za překážku a povelem ke mně psa nepřivolá. Ten se nadšeně rozběhne, překážku zdolá a zase si sedne před svým majitelem na druhém konci v očekávání, kam ho pošle dál.
A teď realita. Jsme poslední. Všichni před námi už svojí práci odvedli. Usadím Klaksonka na začátek a na příkaz se mu snažím vnutit ňamku za odměnu. Tu zhnuseně vyplivne. Doufám, že to nikdo neviděl a poroučím "zůůůůůstaň" snažím se udělat krok směrem k překážce, abych jí mohla minout a rychle odbít tu hrůzu. Klaksonek vyskočí, zdolá překážku a letí na druhý konec hřiště. Zavřískám na něj Klaksone hergot ke mně a dělám, že nevidím nevěřící pohled instruktorky, která se právě chystá mi vysvětlit, že toto není povel. Naštěstí se ale Klakson otočí a vrací se. Uf. Znovu ho posadím na začátek a couvám, přičemž ho neustále přidržuji. Když už mi dojde ruka i noha, rychle pouštím jeho obojek a za běhu kolem překážky už vidím, jak Klakson opět opouští své místo. Snažím se to tedy zachránit tím, že ještě rychle vřísknu "ke mně pojď"ale to už Klaksík mizí zase kdesi daleko. Instruktorka nervózně přešlápne a ostatní se usadí na trávě v blízkém okolí, aby jim nic neuteklo. Opět toho lumpa přivolám a snažím se mu za odměnu, že přišel do tlamy nacpat kus piškotu. Ten znovu s odporem vyplivne a odklusá očuchat dalmatiny. Odklusám také. Ale pro Klaksonka a cestou zpátky vidím, jak Zbyňkovi cukají koutky ve snaze zadržet smích. Projdu kolem instruktorky a vrazím Klaksona na místo. Jsem pevně přesvědčená, že kdybych se měla natáhnout jako Saxana, tak tam teď prostě zůstane. Na čele mi začíná naskakovat pot a klepou se mi ruce. Výhružně se na Klaksíka podívám, a cedím mezi zuby "tak a teď zůstaň ty parchante, nebo domu poběžíš za autem" Pustím ho a světe div se, on zůstává sedět. Plížím se na druhou stranu překážky a nespouštím z něj oči. V okamžiku kdy už jsem skoro na místě, se kolem mě mihne černá šmouha, která následně obkrouží publikum a provokativním pohledem vyvolá rvačku mezi dalmatiny.
Instruktorce asi dojde trpělivost. Možná také proto, že dalmatini jsou její a ona je patřičně hrdá na jejich výchovu. Nás outsaidry, přece rozhodně nenechá narušovat jejich skvělou morálku a je nad slunce jasné, že těm nemožným majitelům (jako mě…), neschopným naučit svého psa základním povelům, musí ukázat, jak se to dělá. Zavolá na Klaksíka, ten přiskotačí až k ní a sedne si. Nabídne mu piškot, který Klakson vděčně zdlábne a nechá se usadit před překážku. Na povel zůstaň, zůstane nehnutě sedět. Nevěřím, a v duchu ho proklínám. Velkoryse přehlédnu vítězoslavný výraz instruktorky a ujišťuju se, že už tam nikdy nevlezu. Na to se ale Klaksonek zvedne, dojde k překážce, očůrá jí, což je nejhorší co může pes udělat, a odběhne ke krtině, podívat se, jestli ten krtek náhodou nevylezl a nečeká na něj. Tím dal jasně najevo, že už ho ta šaškárna fakt nebaví, a je na čase zase dělat něco pořádného. Krtek se pravděpodobně dobře baví s ostatními v ,,hledišti" kolem a tak Klaksonek vyhodnotí jako nejlepší nápad, ještě trochu poškádlit Miláčky té paní, co jeho paničku tak rozčiluje. Lehce si poskočí a namíří si to přímo k už klidně ležícím dalmatinům. Tři feny a jeden pes zpozorní. Jako jediní jsou uvázaní ke kolíkům na vodítkách silných jako lonže pro koně. Klaksonek to dobře ví, a pravděpodobně si už i vyměřil, kam až je ty vodítka pustí. Zastaví se před psem, velitelem smečky. A začne očmuchávat travičku. Načež jí pokropí a vydá se k jeho misce s vodou. Tam si trošku lízne a jde se trochu počochnit k jeho holkám dalmatinkám. Ty jsou značně potěšeny jeho přízní. Klaksonek začne dorážet. Na to už se ale pes zvedá a instruktorka také reaguje. Ale než stačí zasáhnout, Klaksonek vyrazí, jako když do něj střelí a smečka za ním. Feny ve snaze ho ještě nepustit, pes ve snaze ho sprovodit z povrchu zemského. Jenomže kolíky povolily mnohem dříve než ty lana, na kterých byli přivázání. Všechno se seběhlo tak rychle, že tomu nikdo nedokázal zabránit takže jsme v okamžiku všichni zírali na čtyři zadky velkých psů za kterými vlála vodítka s poletujícími kolíky a jeden malý černý který byl občas k zahlédnutí, jak neomylně míří k lesu.
Z šoku mě probralo vřískání instruktorky snažící se zavolat vzdalující se psy, kteří absolutně nereagovali, a pocítila jsem krásný pocit zadostiučinění. Její výchova evidentně pěkně stagnuje. Nicméně můj pes byl také na cestě do lesa, na jehož druhém konci je silnice. Začala jsem tedy také volat a pískat, a ani mi nedalo moc práce nasadit milý a hravý tón hlasu, tak jak nás to teď hysterická instruktorka učila. Téměř okamžitě se černá tečka v dálce otočila ladným obloukem kolem ňafající smečky a vydala se směrem ke mně. Smečka se zastavila. Ale zřejmě je vyděsil nemilý tón hlasu jejich paničky a tak pokračovali dál do lesíka i bez Klaksonka. Na to už Instruktorka nabírala na rychlosti ve snaze doběhnout, chytit a přísným tónem hlasu potrestat svou chloubu (tuto lekci jsem dostala, když jsem po útěku Klaksonka seřezala botou). Když míjela rozradostněného Klaksíka, který s evidentně potěšenou náladou dobíhal k mým nohám, hodila na něj ošklivé oko a mezi zuby procedila nadávku. Na víc se ale nezmohla, protože smečka právě zmizela v lese. Pochválila jsem našeho pejska nadšeným jásotem a ten si ode mě dokonce vzal piškot, aniž by ho vyplivnul.
Dnešní trénink asi skončil, a jestli se instruktorce do příštího týdne povede najít svoje psy, pravděpodobně nás něco podobného čeká znovu. Tímto bych ale ráda vyvrátila další moudrou větu naší cvičící a to, že pes je jen zvíře a nic nedělá zadarmo, ale za žrádlo, jelikož to je jeho cíl. Přežít. Náš Klaksonek nejen že se žrádlem uplatit nedá, ale ještě si dobře rozmyslí, z čeho kouká větší zábava a detailně promyslí plán provedení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama