kapitola 6.

3. ledna 2010 v 22:33 |  život se psem v pubertě
Kapitola 6.
Měsíce plynuly jako voda a Klaksonkovi rostlo sebevědomí přímoúměrně s poklesem našich nároků týkajících se především jeho výchovy. Jeho neohroženost při vrhání se ke každému psovi bez rozdílu plemene, velikosti a povahy se neustále stupňovala a jeho nadšení z lidí kteří byli jeho potencionálními obdivovateli narůstala zrovna tak. Při míjení kohokoliv a kdekoliv Klaksíček našpicoval ouška, naklonil hlavičku na stranu, zladnil svůj krok a hypnotizoval nicnetušící oběť. Taková oběť velice často zareagovala alespoň pohledem. V tomto okamžiku situace graduje v následující možnosti.
V ideálním případě dotyčný prostě neodolá Klaksíkově rozkošnému vzezření a s nadšením se rozhodne, že tak roztomilého pejska pohladí, nebo na něj alespoň něco zašišlá. V tom okamžiku Klaksonek vystřelí jako "péro z gauče" a začne se nadšeně vítat s mile překvapenou osobou, která začne šišlat ještě více jaký že je to rozkošný a kamarádský pejsek. V takových případech se ani neobtěžuji omlouvat za zabahněné stopy zůstávající na kabátech a za roztržené punčochy nadšeného chodce. Koneckonců, si za to může majitel sám a stejně by řekl, že to nevadí.
V dalším případě se může stát, že nic netušící pocestný o Klaksonka zavadí pohledem úplně nevědomky, protože je právě zahloubán v přemýšlení o novém vypuštění vesmírné sondy, o
kterém četl ráno v novinách, nebo nad tím, co si dá k večeři, až přijde domů. Rozdíl mezi pohledem v prvním případě a v druhém případě ovšem Klaksík nerozeznává. Prostě v okamžiku střetnutí jeho pohledu s nepřítomným pohledem oběti znovu spustí svůj taneček se skákáním, olizováním obličeje i radostným učůráváním. To má ale často za následek téměř smrtelný šok chudáka tomu vystavenému. Jeho úlek se projevuje rozličně od vykřiknutí až po vysoký výskok a přípravou k útěku do vojenského krytu v domnění že je to nevyhnutelné. Po zhodnocení nastalé situace se takoví lidé často tak stydí, že se lekli tak malého psa, že ho podrbou za ušima, pochválí ho, a rychle zmizí v nejbližším domě bez ohledu na to, jestli v něm bydlí. Často je pak vídám, jak daleko před námi mění směr, nebo přechází na druhý chodník. Některé už nepotkáváme vůbec. Asi se odstěhovali.
Poslední a nejhorší sortou, je ta část našeho obyvatelstva, která si jaksi zakládá na svém zevnějšku více než obyčejný člověk průměrně informovaný o stavu módy v tomto století. Všichni je určitě známe a běžně potkáváme. Jedná se zejména o slečny, a paní libující si v lakovaných botách na vysokých podpadcích, minisukních, bílém oblečení, pravidelné manikúře a kabelkách v hodnotě běžného měsíčního platu. Dále jsou to pánové odění především v bílém sportovním oblečení, které ale není nošeno za účelem sportu, protože například při běhu, by málokdo dokázal přečíst značky viditelně vyšité na co nejvíce možných místech. U takových lidí Klaksonek ani nečeká na oční kontakt a rovnou útočí. Musím podotknout, že na žádné jiné bílé nejsou jeho stopy tak zřetelné a jasně viditelné a na žádných jiných punčocháčích nejsou oka způsobená jeho drápky tak dokonale spojená po celé ploše. Klakson velice rychle vypozoroval, že na jehlových podpadcích se špatně utíká a v luxusních kabelkách není zpravidla nic těžkého, takže rány kolem něj svištící nejsou bolestivé ani když ho náhodou zasáhnou. Zrovna tak majitelé sportovních kompletů většinou nejsou schopni rychlejšího pohybu. Nic mu tedy nebrání v tom, do sytosti si užít jekot a nadávky oslavující jeho schopnosti a jeho osobnost.
S každým takovým zážitkem Klaksíkovo sebevědomí narůstá a moje sebevědomí klesá geometrickou řadou. V těchto případech už je totiž nutné se omluvit hned několikrát. Naštěstí si málokdo z nich uvědomí, že bych mohla uhradit vzniklé škody ještě před tím, než s Klaksonkem zmizíme v nejbližším domě bez ohledu na to, jestli v něm bydlíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama