Leden 2010

Diáře

6. ledna 2010 v 13:12 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Diáře vyrábím od základu. Na počítači vypotím základ a pak ho různými metodami vážu... Viz rubrika " Moje tvorba popis". Nejraději vážu do kůže. Krásně voní.

pro mamku týdenní

denní

denní

týdenní v broušené kůži.

Kabelky

6. ledna 2010 v 13:07 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Zase tu nejsou všechny. Ale doplním je...

Tu fotku (na té tašce) dělal můj kamarád a fantastickej fotograf http://www.mikipictures.estranky.cz


Čepice a kšiltovky

6. ledna 2010 v 13:03 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Střih na čepice i kšiltovky je můj osobní výsledek bádání...Žádná hlavička tedy není překážkou...


Kapsáře

6. ledna 2010 v 13:00 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Aplikace si dělám sama, takže žádný obrázek není problém...


patchwork

6. ledna 2010 v 12:57 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
a povlečení

Bytový textil

6. ledna 2010 v 12:54 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Závěsy do jídelny ve školce.

a detail :O)

kabát

6. ledna 2010 v 12:53 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Tenhle kabát se mi fakt povedl. Je z velmi kvalitního sukna, a skvěle sedí :O) vel. asi 38 - 40.

Zip je na straně

Pásek je kombinovaný s kůží.

oděvy

6. ledna 2010 v 12:48 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Co dodat? Opět nejsou všechny, opět mě to moc baví a opět platí že miluji výzvu a půstím se do všeho :O)
Pončo. Z teplé tkaniny. Na prodej :O)

Vesta. Dámská ale mám i pánskou (ta je velká, obvod pasu asi 105). Také na prodej. Ty byly ale nošené. Ne moc, ale byly... Jsou dobré třeba na country plesy a tak...Fantazii se meze přece nekladou :O)
Letní kostýmek. Velikost asi 42. Taky na prodej. Byl nošen jen jednou.

plavky

6. ledna 2010 v 12:41 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Jo tak plavky to je taky super věc. Jednak můžu udělat jaký chci, a jednak mám jistotu o materiálu. A pak mě taky baví dělat ty střihy :O)..

Tak tyhle by byly také na prodej :O)
A tyhle jsou moje...mám radši sportovnější střih, přijde mi to bezpečnější...:O)
a tohle jsou dětské závodní plavky...Kluci po nich toužili, tak jsem se vybičovala. No už jsem poučená z pár nesrovnalostí a další budou prostě skvělý... Ty druhý se mi nepovedly pořádně vyfotit. Je to jako by jste se pokoušeli vyfotit pytel blech... Ale ty jsou dlouhé, jen do pasu :O)

Společenské šaty

6. ledna 2010 v 12:34 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
No šaty jsou super tvůrčí práce, která mě fakt baví. Vždycky se snažím poradit a doporučit ten nejlepší střih. Ne vždycky je to něco platný, ale snažim se... Jinak zase tu nejsou všechny. Což mě mrzí. Snad se mi do budoucna povedou dodatečně zdokumentovat...
Tohle jsou maturitní šaty mojí sestry. Kdyby jste měl někdo zájem, byly by na prodej :O). Jsou pošité korálky a práce to byla úděsná. Ale ten úspěch za to stál :O)
A tyhle jsou moje. jsou k nim ještě návleky na ruce až nad lokty... a v zadu mají knoflíčky až na zadek :O) ale pod nimi je zip, aby nedošlo k nehodě :OD. Taky by byly na prodej, kdyby jste někdo chtěl...

malování na hedvábí

6. ledna 2010 v 12:23 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
Na hedvábí maluju už dlouho, ale mám jen málo zdokumentovaných výtvorů, což mě teĎ dost mrzí... Nicméně to tu budu doplňovat a obohacovat...

Tohle je šátek pro mojí mamin s egyptským vzorem...Jeden z mých prvních.

Malované mikiny

6. ledna 2010 v 9:32 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky
A tady jsou mikiny. Nutno podotknout, že jsou z větší části pro chlapy, takže obrázky tomu odpovídají...

tohle je mikina se štírem na PD. Pro mého přítele :O).

Tohle je trochu morbidní mikina pro mého "levého syna"... No co tak namalovat dospívajícím dětem aby se za to nestyděly? Kačer Donald už prý nefrčí...

A tohle je mikina pro mého druhého "levého synka", milovníka larpu. Třeba časem začnou vnímat i rytířské chování, ne jenom to řezání :O)...

A jako jediná chudinka osamocená mikina pro mojí sestru. No měl to být dinosaurus, nebo tak něco. Maluju spíš co se mi líbí, než že bych o tom věděla něco konkrétního :O).

Malovaná trička

6. ledna 2010 v 9:22 | made by Klakson |  moje tvorba obrázky

Protože se mi nedaří zprovoznit galerii aby byly obrázky pěkně vidět, dám je ještě sem :O)


A beruška... Musím přiznat, že obrázek jsem našla na internetu...Snad po mě nebude někdo chtít autorská práva...

A další tričko, tentokrát dámské... Omlouvám se, že je obrázek převrácený... Jen co se tu s tím naučím, hned to změním...:O)

Zase převrácené, tričko s Nefertiti ( ale asi vypadá trochu jako Tutanchamon...)

Další obrázek z netu, nicméně malovaný mnou :O)

Tričko pro mamku

tak tohle tričko je moje tvorba od střihu až po obrázek. Ale protože je levnější ho koupit, používám pro malování výrobky od Lambeste.

a tohle taky...

tohle je druhá půlka toho trička nad tímhle :O)

kapitola 9.

3. ledna 2010 v 22:36 život se psem v pubertě
Kapitola 9.
Jak se říká "tichá voda, břehy mele…" Dokud byl náš klaksonek štěňátko, měl moc rád pejsky. Teda alespoň jsme si to mysleli. Ke každému hned běžel a bylo mu jedno, jestli je velký, nebo malý. Hned si chtěl hrát a učaroval i vyhlášeným bručounům, což často překvapilo i samotné majitele. Všichni ho zbožňovali, a my se těšili z toho, jakého že to máme ale společenského psíka. Pokud se přece jen stalo, že některý z hafanů byl cizí, a Klaksonova pověst k němu ještě nedolehla, a pokud se rozhodl, že trojčení našeho mizery nebude jen tak tolerovat, okamžitě se Klaksonek převrátil na záda a samým ponížením učůrával tomu troufalci na čumák. To ho většinou dostatečně znechutilo a odtáhnul zpět odkud přišel, aniž by nám našeho psa sežral, nebo alespoň přidusil. Klaksonek tak nabíral sebevědomí a stával se z něj malý tyran. Jak dospíval, začínal si hájit nejen své území proti psím vetřelcům, ale začal si nárokovat i nás. Tedy konkrétně mě. Asi měl pocit, že je Zbyněk schopnější
ubránit se jezevčíkovi od sousedů spíše než já. To mě sice těšilo, ale začalo to způsobovat menší potíže. Pokud jsme na procházce narazili na jiného pejska, bylo všechno v pořádku, dokud se pejsek nerozhodl, že přivítá také mě. Jakmile se ke mně přiblížil, Klaksonek zbystřil a pokud jsem byla tak neprozíravá a vztáhla jsem ruku, že pejska podrbu za ušima, vystartoval Klakson s ohromným řevem proti vyděšenému psovi jakékoliv velikosti a rasy odhodlán ho roztrhat na kousíčky a z těch pak vlastními tlapkami vydusat hadr na podlahu.
Jako jednou v Liberci u přehrady, kdy už téměř hodinu lovil z vody klacky a vesele běhal za každým člověkem, který byl ochotný ho pochválit a obdivovat. Už z dálky jsem viděla, jak se blíží rodinka s obrovitánským černým psem. Když přišli blíž, ukázalo se, že ono tele, je odrostlé štěně a temperament z něj tryskal na všechny strany. Nicméně z tlamy mu tekly vodopády slin. Pravděpodobně tatínek, měl co dělat, aby Boba, jak na něj volaly děti, udržel na vodítku o rozměrech lodního lana. Když ho zmerčil Klaksík, vesele poskočil a rozběhl se kamarádit. Vyděšená maminka ale chytla vodítko ještě za tatínkem, aby mu jejich mazlíčka pomohla udržet, přičemž na psa volala přes rameno svého chotě "Bobiku fuj, pejsek je malej, fuj, fuj, FUJ…)" Přičemž děti poskakovaly kolem a zpívali "Bobiku fuj, Bobiku fuj". Načež pes sklonil hlavu hluboko pod svá prsa, aby si prohlédl Klaksonka, který se už už chystal dorážet na nového kamaráda a hrát si. Bobík reagoval s nadšením a maminka s tatínkem na druhém konci lodního lana začali povážlivě měnit směry a nadskakovat. Ujistila jsem je, že s velkými psi si Klaksík většinou dobře rozumí a slalom mezi jejich obrovskými tlapami je jeho životní styl. Tatínek tedy uvolnil lodní lano z Bobíkova obojku a to se zabušením spadlo na zem. Kolem karabiny se zvedl obláček prachu. Klaksonek už vystřelil kupředu a vesele běhal kolem Bobíka, který evidentně nevěděl co s nohama. Musela jsem se usmát. Ten náš prcek si z něj dělal srandu. Než se pes otočil, Klaksík mu prosvištěl pod břichem a opřel se tlapkama o psovu zadnici. Pes se znovu snažil zoufale otočit, načež klaksík oběhl kolem něj kolečko. Pes se ani nestačil uvést do pohybu, když ho větřík linoucí se z Klaksonkova kožíšku opět zašimral na břiše. Pes nevěřícně zíral, co to bylo, když ta černá blecha je přece na druhém konci louky. Tahle hra ale Bobíka za chvilku unavila a začal koukat po lepší zábavě. Načež zjistil, že u jeho páníčků stojím já a rozhodl se jít mě omrknout. To byla ale velká chyba. Klaksonek překvapený kam že se to jeho hračka vydala zpozorněl, a když zjistil o co mu jde, bleskovou rychlostí, s břichem těsně nad zemí vystartoval naším směrem a už z dálky spustil svojí strašlivou vyřídilku. Pes si ho ale nevšímal, a radostně mi strkal svůj uslintaný čumák do kapsy, kde hledal zbytky piškotů. Majitelé se ho ani nepokoušeli před řítící se katastrofou uchránit lodním lanem a rychlým ústupem do bezpečí. Evidentně neměli sebemenší pochybnosti o jeho přesile. Až v okamžiku, kdy se k nám dohnal Klaksonek, a s jekotem se snažil chytit Bobíkovi konec ocasu, který se radostně kýval ze strany na stranu. Jediným takovým pohybem, kterému se Klaksík nestihnul vyhnout, ho Bobík odmrštil zpět z cesty do trávy, aniž by to postřehl. Klaksonek okamžitě vyskočil zpátky na nožičky a jediným pohledem zkontroloval, kolik duší vidělo jeho ponížení. Rychle se oklepal a tentokrát to zkusil zepředu. Bobík ho vzal na vědomí, až když mu zůstal viset zakousnutý v obojku. To pro něj evidentně bylo překvapující zjištění. Zavrtěl hlavou a Klaksonek znovu odpadnul. Bobík se hodlal navrátit zpět k mojí kapse, ve které už beztak nic nebylo. Klaksonek se ale nenechal jen tak setřást a s rozběhem na Bobíka skočil. Ten už trochu ztratil rovnováhu a zakolísal. Když Klaksík zjistil, že takhle by to šlo, jal se tuto metodu uplatnit více. Chudák zvíře už nevědělo, kam by uhnulo. Když Klaksonek skončil, spokojeně se posadil mě u nohy a s vyplazeným jazykem se kochal pohledem na vyřízeného psa, kterému se podlamovali nohy, jedno ucho měl naruby, a přes čumák mu visela ohromná slina. Nutno podotknout, že byla jeho, ne Klaksíkova.
Tatínek Bobíka rychle připnul na lano a maminka se mu snažila očistit čumák. Děti zírali s otevřenou pusou a ani nepíply. Tatínek zamumlal něco ve smyslu, že mám dobrého ochránce a táhnul vyřízeného Boba pryč.
Nechala jsem Klaksíka uhasit žízeň v přehradě a vydali jsme se také domů. Cestou jsem se ještě bavila vzpomínkou na strach těch lidí, aby Bob Klaksonkovi neublížil.

kapitola 8.

3. ledna 2010 v 22:35 život se psem v pubertě
Kapitola 8.

Všichni určitě víte, jak vás váš mazlíček dokáže pohltit. Nevím jak to dělají, ale téměř okamžitě začnou měnit váš život, včetně vás samých a zanedlouho už si nedokážete svůj život bez nich představit. Takovému mazlíčkovi, ať už je to pes, kočka nebo pavouk, začnete přizpůsobovat vše, od ranní procházky, po večerní procházku. Už jste si někdy všimli, že v obchodě vybíráte ty levnější párky, nejlevnější těstoviny a běžíte o půl města dál, abyste ušetřili dvě koruny za chleba? Naproti tomu, když vybíráte psí granule, strávíte u regálu půl hodiny, pročítáte všechna složení a krmný návod abyste nakonec odešli s těmi nejdražšími ale zaručeně nejlepšími pro vašeho drobečka. Přesto že víte, že až přijdete domů, znechuceně k nim čuchne a vám dá ještě daleko větší práci je do něj pak nacpat.
Nebo když váš dvoukilový pes baskervilský sladce spinká na vaší posteli přímo uprostřed deky, takže se pod ní z žádné strany rozhodně nemůžete pohodlně vejít aniž byste ho vzbudili a tak se tedy skromně vcucnete pod jeden roh, kterým si přikryjete alespoň kolena přičemž si před tím nezapomenete obléct ještě svetr a teplé podkolenky…Zato se vám ale dostane příležitosti strávit dlouhou chladnou noc se svým miláčkem po boku, který vás příjemně hřeje a tiskne se k vám. U nás takové příležitosti často vyvrcholí prostě tím, že Klaksíčkovi začne být zima, a tak se přestěhuje pod peřinu a my vděčně s ním.
Každému normálnímu člověku přece musí být jasné, že majitel takového zlatíčka, bez něj za krátký čas nemůže být už ani minutu.
Možná právě pro to, mi začal Klaksonek dělat společnost i v Liberci a s tím spojené cestě do Liberce. Jezdili jsme vlakem, metrem a autobusem a Klaksonek byl všude středem pozornosti.

Jenže ze sladké štěněčí tvářičky už pomalu odrůstal, čumáček se mu protahovala a někteří méně přívětiví lidé z něj začínali mít očividně respekt. Není se moc co divit, sama také mám často k malým psům větší ohled než k těm velkým, pokud se nejedná o rotvailera. Klaksonek si to samozřejmě brzy uvědomil, a když mu v metru koukala jen jeho hladká malinká černá hlavička z tašky kterou jsem vláčela přes rameno a blízko stojící lidé ho zrovna neobdivovali, alespoň všemožně zíval a všem okolo ukazoval svoje bílé zoubky jako jehličky. Něktěří lidé tak uskakovali, pravděpodobně ze strachu a často jsme nakonec vystupovali z vagónu, kde v našem okolí byl prázdný kruh, jehož okraj tvořila hradba namačkaných lidí původně stojících v naší blízkosti. Jinak cesta většinou probíhala poklidně.
Jen jednou, v létě, ve vlaku, si vzpomínám, že jsme jeli s nějakou paní, která z nás rozhodně nebyla našená. Byla značně obézní, a předpokládám, že ty chlupy na jejím svetru byly kočičí, což Klaksonek jakožto inteligentní pejsek samozřejmě okamžitě poznal. Nenápadně se přemisťoval pod sedačku naproti této paní, kde si lehl a s otevřenou tlamičkou, tak aby byli pěkně vidět všechny zoubky a vyplazeným jazykem se na ní vesele kuchtil. Evidentně si užíval zděšený výraz paní, která se ani nepohnula. Ostatní členové kupé mě ujistili, že jim můj pejsek pod jejich nohama rozhodně nevadí. A protože bylo značné teplo, otevřeli jsme okno, načež dovnitř začalo s příjemným chladným vzduchem proudit sem tam nějaké to pápěří z pampelišky. Se značnou nervozitou jsem pozorovala, jak to Klaksíka zaujalo. Přestal hypnotizovat tu tlustou paní vonící po kočkách a s olizováním a mlaskáním začal sledovat každý pohyb těch zrádných pampeliškových semínek s padáčky. Ty se vesele točili ve větříku z okna a pomalu si klesali směrem ke Klaksonkovi. Bylo mi jasné, že ho napadne nějaká lumpárna.
Dlouho jsem čekat nemusela. Klaksonek pravděpodobně znuděn stále stejným výrazem jeho dosavadního středu zájmu, rozhodl se pro jistě mnohem zábavnější pronásledování toho bordelu co tam poletoval. Vždy když už bylo nadosah, vystřelil kupředu a bleskově po něm chňapnul. Jedinou potíží bylo, že pápěří bylo viditelné jen z některých úhlů, podle toho, jak na něj dopadalo sluníčko. Ta tlustá paní ho tedy pravděpodobně neviděla. Po prvním Klaksíkově by dozajista vyskočila až ke stropu, kdyby jí to gravitace s její váhou dovolila. Místo toho se ale ještě více vmáčkla do sedačky a hodila po mě nenávistný pohled.
Okřikla jsem Klaksíka ale asi mě moc neregistroval. Při jeho dalším výpadu jsem se snažila spojit jeho pokárání s vysvětlením pro tu vyděšenou tlustou paní slovy " Teda Klaksí ale fuj. Přestaň chňapat po těch pampeliškách, nebo si bude ještě někdo myslet, že ho chceš kousnout…" Nechápu proč, ale asi to nezabralo. Ta paní evidentně nechápala, že Klaksonka nezajímají její tlusté kotníky kolem kterých tak usilovně cvaká zoubkama.
Další stanici se zuřivě protlačila uličkou a zmizela. Jen jsem jí ještě zahlédla, jak vyskočila z vlaku a chvátala pryč.
No, doufám, že tam alespoň někde bydlela a nemusela čekat na další vlak, i když bez nás…

kapitola 7.

3. ledna 2010 v 22:34 život se psem v pubertě
Kapitola 7.
V sobotu v osm hodin ráno nás drnčící budík upozornil, že je čas vyrazit s Klaksonkem tajtrlíkovat na cvičák. Tam z nás vesele dělá tři hodiny blbce a pak jedeme zase domů s tím, že se prospí cestou v autě a po příjezdu je zase čilý a připravený k dalšímu programu, který jsme mu podle jeho mínění povinni připravit.
Už je to dva měsíce co takhle cvičíme a on pořád není schopný porozumět povelu zůstaň. Tedy alespoň podle instruktorky. Když to trénujeme doma, v parku, nebo kdekoliv jinde, kde o nic nejde, můžu odejít třeba do Prahy a ani se nehne. Ale v okamžiku kdy v sobotu zazvoní budík, a my o půl hodiny později Klaksonka vypustíme na hřišti, naskočí mu v očích hvězdičky a jakoby říkal "tak se pojď ukázat, co ses za ten týden zase naučila…"
No. Příkaz zní jasně. Pes sedí na začátku překážky a na povel zůstaň, se ani nehne, dokud majitel (to jako já) nedojde za překážku a povelem ke mně psa nepřivolá. Ten se nadšeně rozběhne, překážku zdolá a zase si sedne před svým majitelem na druhém konci v očekávání, kam ho pošle dál.
A teď realita. Jsme poslední. Všichni před námi už svojí práci odvedli. Usadím Klaksonka na začátek a na příkaz se mu snažím vnutit ňamku za odměnu. Tu zhnuseně vyplivne. Doufám, že to nikdo neviděl a poroučím "zůůůůůstaň" snažím se udělat krok směrem k překážce, abych jí mohla minout a rychle odbít tu hrůzu. Klaksonek vyskočí, zdolá překážku a letí na druhý konec hřiště. Zavřískám na něj Klaksone hergot ke mně a dělám, že nevidím nevěřící pohled instruktorky, která se právě chystá mi vysvětlit, že toto není povel. Naštěstí se ale Klakson otočí a vrací se. Uf. Znovu ho posadím na začátek a couvám, přičemž ho neustále přidržuji. Když už mi dojde ruka i noha, rychle pouštím jeho obojek a za běhu kolem překážky už vidím, jak Klakson opět opouští své místo. Snažím se to tedy zachránit tím, že ještě rychle vřísknu "ke mně pojď"ale to už Klaksík mizí zase kdesi daleko. Instruktorka nervózně přešlápne a ostatní se usadí na trávě v blízkém okolí, aby jim nic neuteklo. Opět toho lumpa přivolám a snažím se mu za odměnu, že přišel do tlamy nacpat kus piškotu. Ten znovu s odporem vyplivne a odklusá očuchat dalmatiny. Odklusám také. Ale pro Klaksonka a cestou zpátky vidím, jak Zbyňkovi cukají koutky ve snaze zadržet smích. Projdu kolem instruktorky a vrazím Klaksona na místo. Jsem pevně přesvědčená, že kdybych se měla natáhnout jako Saxana, tak tam teď prostě zůstane. Na čele mi začíná naskakovat pot a klepou se mi ruce. Výhružně se na Klaksíka podívám, a cedím mezi zuby "tak a teď zůstaň ty parchante, nebo domu poběžíš za autem" Pustím ho a světe div se, on zůstává sedět. Plížím se na druhou stranu překážky a nespouštím z něj oči. V okamžiku kdy už jsem skoro na místě, se kolem mě mihne černá šmouha, která následně obkrouží publikum a provokativním pohledem vyvolá rvačku mezi dalmatiny.
Instruktorce asi dojde trpělivost. Možná také proto, že dalmatini jsou její a ona je patřičně hrdá na jejich výchovu. Nás outsaidry, přece rozhodně nenechá narušovat jejich skvělou morálku a je nad slunce jasné, že těm nemožným majitelům (jako mě…), neschopným naučit svého psa základním povelům, musí ukázat, jak se to dělá. Zavolá na Klaksíka, ten přiskotačí až k ní a sedne si. Nabídne mu piškot, který Klakson vděčně zdlábne a nechá se usadit před překážku. Na povel zůstaň, zůstane nehnutě sedět. Nevěřím, a v duchu ho proklínám. Velkoryse přehlédnu vítězoslavný výraz instruktorky a ujišťuju se, že už tam nikdy nevlezu. Na to se ale Klaksonek zvedne, dojde k překážce, očůrá jí, což je nejhorší co může pes udělat, a odběhne ke krtině, podívat se, jestli ten krtek náhodou nevylezl a nečeká na něj. Tím dal jasně najevo, že už ho ta šaškárna fakt nebaví, a je na čase zase dělat něco pořádného. Krtek se pravděpodobně dobře baví s ostatními v ,,hledišti" kolem a tak Klaksonek vyhodnotí jako nejlepší nápad, ještě trochu poškádlit Miláčky té paní, co jeho paničku tak rozčiluje. Lehce si poskočí a namíří si to přímo k už klidně ležícím dalmatinům. Tři feny a jeden pes zpozorní. Jako jediní jsou uvázaní ke kolíkům na vodítkách silných jako lonže pro koně. Klaksonek to dobře ví, a pravděpodobně si už i vyměřil, kam až je ty vodítka pustí. Zastaví se před psem, velitelem smečky. A začne očmuchávat travičku. Načež jí pokropí a vydá se k jeho misce s vodou. Tam si trošku lízne a jde se trochu počochnit k jeho holkám dalmatinkám. Ty jsou značně potěšeny jeho přízní. Klaksonek začne dorážet. Na to už se ale pes zvedá a instruktorka také reaguje. Ale než stačí zasáhnout, Klaksonek vyrazí, jako když do něj střelí a smečka za ním. Feny ve snaze ho ještě nepustit, pes ve snaze ho sprovodit z povrchu zemského. Jenomže kolíky povolily mnohem dříve než ty lana, na kterých byli přivázání. Všechno se seběhlo tak rychle, že tomu nikdo nedokázal zabránit takže jsme v okamžiku všichni zírali na čtyři zadky velkých psů za kterými vlála vodítka s poletujícími kolíky a jeden malý černý který byl občas k zahlédnutí, jak neomylně míří k lesu.
Z šoku mě probralo vřískání instruktorky snažící se zavolat vzdalující se psy, kteří absolutně nereagovali, a pocítila jsem krásný pocit zadostiučinění. Její výchova evidentně pěkně stagnuje. Nicméně můj pes byl také na cestě do lesa, na jehož druhém konci je silnice. Začala jsem tedy také volat a pískat, a ani mi nedalo moc práce nasadit milý a hravý tón hlasu, tak jak nás to teď hysterická instruktorka učila. Téměř okamžitě se černá tečka v dálce otočila ladným obloukem kolem ňafající smečky a vydala se směrem ke mně. Smečka se zastavila. Ale zřejmě je vyděsil nemilý tón hlasu jejich paničky a tak pokračovali dál do lesíka i bez Klaksonka. Na to už Instruktorka nabírala na rychlosti ve snaze doběhnout, chytit a přísným tónem hlasu potrestat svou chloubu (tuto lekci jsem dostala, když jsem po útěku Klaksonka seřezala botou). Když míjela rozradostněného Klaksíka, který s evidentně potěšenou náladou dobíhal k mým nohám, hodila na něj ošklivé oko a mezi zuby procedila nadávku. Na víc se ale nezmohla, protože smečka právě zmizela v lese. Pochválila jsem našeho pejska nadšeným jásotem a ten si ode mě dokonce vzal piškot, aniž by ho vyplivnul.
Dnešní trénink asi skončil, a jestli se instruktorce do příštího týdne povede najít svoje psy, pravděpodobně nás něco podobného čeká znovu. Tímto bych ale ráda vyvrátila další moudrou větu naší cvičící a to, že pes je jen zvíře a nic nedělá zadarmo, ale za žrádlo, jelikož to je jeho cíl. Přežít. Náš Klaksonek nejen že se žrádlem uplatit nedá, ale ještě si dobře rozmyslí, z čeho kouká větší zábava a detailně promyslí plán provedení.

kapitola 6.

3. ledna 2010 v 22:33 život se psem v pubertě
Kapitola 6.
Měsíce plynuly jako voda a Klaksonkovi rostlo sebevědomí přímoúměrně s poklesem našich nároků týkajících se především jeho výchovy. Jeho neohroženost při vrhání se ke každému psovi bez rozdílu plemene, velikosti a povahy se neustále stupňovala a jeho nadšení z lidí kteří byli jeho potencionálními obdivovateli narůstala zrovna tak. Při míjení kohokoliv a kdekoliv Klaksíček našpicoval ouška, naklonil hlavičku na stranu, zladnil svůj krok a hypnotizoval nicnetušící oběť. Taková oběť velice často zareagovala alespoň pohledem. V tomto okamžiku situace graduje v následující možnosti.
V ideálním případě dotyčný prostě neodolá Klaksíkově rozkošnému vzezření a s nadšením se rozhodne, že tak roztomilého pejska pohladí, nebo na něj alespoň něco zašišlá. V tom okamžiku Klaksonek vystřelí jako "péro z gauče" a začne se nadšeně vítat s mile překvapenou osobou, která začne šišlat ještě více jaký že je to rozkošný a kamarádský pejsek. V takových případech se ani neobtěžuji omlouvat za zabahněné stopy zůstávající na kabátech a za roztržené punčochy nadšeného chodce. Koneckonců, si za to může majitel sám a stejně by řekl, že to nevadí.
V dalším případě se může stát, že nic netušící pocestný o Klaksonka zavadí pohledem úplně nevědomky, protože je právě zahloubán v přemýšlení o novém vypuštění vesmírné sondy, o
kterém četl ráno v novinách, nebo nad tím, co si dá k večeři, až přijde domů. Rozdíl mezi pohledem v prvním případě a v druhém případě ovšem Klaksík nerozeznává. Prostě v okamžiku střetnutí jeho pohledu s nepřítomným pohledem oběti znovu spustí svůj taneček se skákáním, olizováním obličeje i radostným učůráváním. To má ale často za následek téměř smrtelný šok chudáka tomu vystavenému. Jeho úlek se projevuje rozličně od vykřiknutí až po vysoký výskok a přípravou k útěku do vojenského krytu v domnění že je to nevyhnutelné. Po zhodnocení nastalé situace se takoví lidé často tak stydí, že se lekli tak malého psa, že ho podrbou za ušima, pochválí ho, a rychle zmizí v nejbližším domě bez ohledu na to, jestli v něm bydlí. Často je pak vídám, jak daleko před námi mění směr, nebo přechází na druhý chodník. Některé už nepotkáváme vůbec. Asi se odstěhovali.
Poslední a nejhorší sortou, je ta část našeho obyvatelstva, která si jaksi zakládá na svém zevnějšku více než obyčejný člověk průměrně informovaný o stavu módy v tomto století. Všichni je určitě známe a běžně potkáváme. Jedná se zejména o slečny, a paní libující si v lakovaných botách na vysokých podpadcích, minisukních, bílém oblečení, pravidelné manikúře a kabelkách v hodnotě běžného měsíčního platu. Dále jsou to pánové odění především v bílém sportovním oblečení, které ale není nošeno za účelem sportu, protože například při běhu, by málokdo dokázal přečíst značky viditelně vyšité na co nejvíce možných místech. U takových lidí Klaksonek ani nečeká na oční kontakt a rovnou útočí. Musím podotknout, že na žádné jiné bílé nejsou jeho stopy tak zřetelné a jasně viditelné a na žádných jiných punčocháčích nejsou oka způsobená jeho drápky tak dokonale spojená po celé ploše. Klakson velice rychle vypozoroval, že na jehlových podpadcích se špatně utíká a v luxusních kabelkách není zpravidla nic těžkého, takže rány kolem něj svištící nejsou bolestivé ani když ho náhodou zasáhnou. Zrovna tak majitelé sportovních kompletů většinou nejsou schopni rychlejšího pohybu. Nic mu tedy nebrání v tom, do sytosti si užít jekot a nadávky oslavující jeho schopnosti a jeho osobnost.
S každým takovým zážitkem Klaksíkovo sebevědomí narůstá a moje sebevědomí klesá geometrickou řadou. V těchto případech už je totiž nutné se omluvit hned několikrát. Naštěstí si málokdo z nich uvědomí, že bych mohla uhradit vzniklé škody ještě před tím, než s Klaksonkem zmizíme v nejbližším domě bez ohledu na to, jestli v něm bydlíme.

novinky

3. ledna 2010 v 18:49 moje výrobky popis
Tak v galerii přibudou nějaká nová dílka co přinesl Ježíšek... Záleží jen na mém ubohém internetu, jak se mu bude chtít...
Ale já se snažím :O)