Pro ty s malým sebevědomím :O)

4. prosince 2009 v 10:38 |  o mě
Ahoj. Jsem studentkou TUL v Liberci.
Před lety mi na základní škole jeden učitel řekl, ať se ani nezkouším hlásit na střední školu, že maturitu neudělám. No musím uznat, že s mým už tak dost pošramoceným sebevědomím to jaksepatří zamávalo.
Pár měsíců před tím mě totiž nepřijali na mojí vysněnou uměleckou školu, čímž se můj sen malovat animované filmy jaksi rozplynul jako pára nad hrncem. Poníženě a bez dalších řečí nebo pokusů jsem
se
tedy odplížila na učiliště s vizí, že ze mě bude dámská krejčová. Musím říct, že díky neskutečné podpoře mých rodičů, kteří
ať už pro to, že opravdu věřili, že nejsem úplný blbec, nebo pro to, že v to spíše doufali, mě donutili k přesvědčení, že výučním listem můj život neskončí. Od prvního ročníku jsem se tedy začala štrachat k Liberecké univerzitě. Ta je v mém oboru v Čechách jediná. Moc možností jsem tedy neměla… No cesta tam byla dlouhá a rozhodně ne jednoduchá. Především pro to, že výuka na učilišti probíhá převážně pro lidi, kteří
učilištěm skončí. Pokud tedy chcete dál, je to především Váš problém. I když musím říct, že co se týče odborných předmětů a praxe, bylo moje učiliště v Písku skvělé a učitelé se opravdu snažili, aby těm co mají zájem, dali co nejvíce. Na nástavbě to pak bylo daleko horší.
Moje nástavba v Třeboni se nesla v duchu "chce se vám? Tak se to naučte sami…". Ne příliš idylické prostředí ve škole se ještě doplňovalo
internátem, který byl jako vystřižený z hororu. Nikdy jsem neměla problémy s kázní, ani s chováním, ale opravdu těžce nesu nepřestávající buzeraci z okolí. Velikonoční a Vánoční besídky byly nevyhnutelné. Úklidové kontroly jako na vojně (komínky ve skříních už nedělám, ale uměla jsem je po těch dvou letech docela pěkně). To že nám kontrolovali žákovský a podle toho nám dávali vycházky jsem se také naučila tolerovat. Ale po tom, co jsme začali mít povinné každotýdenní společenské schůzky, na kterých jsme museli "konverzovat" v rámci upevnění našich přátelství ( s většinou spolužaček jsem se nechtěla potkat ani na chodbě, natož konverzovat a upevňovat vztahy…)už jsem fakt nemohla. Tyto dva roky pro mě byly asi nejhorší. Byla to přestupní stanice, abych se dostala na svojí vysněnou školu.
Možná se Vám to zdá přehnané, ale když takovéto "pidikřivdičky" trvají bez vidiny konce a do třídy chodíte s hloupýma, závistivýma, zrádnýma a vůbec, prostě typickýma holkama, které nechápete a ony nechápou Vás, začnete časem všechno vnímat prostě tak trochu citlivěji.
Ať tak či tak, nakonec jsem byla šťastná, že můžu zmizet a dokonce opravdu do Liberce. Vzali mě bez zkoušek. Což ve mně navodilo
pocit, že jsem tak dobrá. Bohužel, za pár měsíců jsem zjistila, že brali většinu lidí bez zkoušek a teď je mají v plánu vyházet…. S mojí matikou nematikou ( v Třeboni se jí nikdo nevěnoval, protože naše třída by se to stejně nebyla schopná naučit…) jsem měla dost co dělat se tam udržet. Nakoupila jsem si knížky a denně jsem doháněla to, co jiní uměli z gymplů a průmyslovek. Mojí obrovskou výhodou bylo, že odborné předměty jsem měla zmáklé ještě z učiliště a jelikož jsem uměla šít, znala jsem technologie a všechny stroje zblízka i z dálky, mohla jsem se věnovat opravdu jen matice a fyzice. Přesto to bylo peklo. Držela mě tam ale vzpomínka na toho učitele ze základky a spoustu jiných lidí, kteří mě odsoudili, aniž by k tomu měli pořádný důvod. Pořád jsem si říkala, že jim ukážu, že na to mám…
Vždycky když jsem našla někoho s kým se dalo normálně bavit, v zápětí odešel ze školy s tím že to vzdává… Často jsem se také setkávala s tím, že nad námi (většinou nade mnou, z učiliště nás tam moc nebylo :O)) profesoři kroutili hlavou, co že tam jako děláme s učňákem, a že je to strašné, že škola ztrácí úroveň a že vezmou každého. Druhá část profesorů pak zastávala názor, že ženská patří do kuchyně a k dětem a naše vzdělání je ztráta času.
No…Vydržela jsem. V létě jsem výborně odstátnicovala a dnes jsem na navazujícím studiu.
A co z toho plyne??? Kdyby Vás někdy někdo přesvědčoval, že na to (na cokoliv) nemáte, že nejste dost chytrý, nebo dost hezcí nebo co já vím…. Nikdy se nedejte. Je to Váš život a jedině Vy ho můžete ovlivnit. A když budete chtít a nevzdáte se, dokážete cokoliv. Myslím, že jsem zářným příkladem. A i když je to cesta náročná a často vám bude dost mizerně budete nakonec rádi, že jste to dokázali sami :O)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | Web | 22. srpna 2010 v 18:48 | Reagovat

Ahoj, tak jsem si nad tvým článkem zavzpomínala na náš intenát, který byl podobného rázu. Raději jsem od třeťáku dojížděla - vstávat brzy a přijet téměř za tmy, učit se ve vlaku - všechno lepší než zůstat tam. Jinak nejprve jsem prohlížela galerii a odhadovala jsem na starší a zkušenější autorku. O to víc klobouk dolů před tak pěknými výrobky. Jsou to moc pěkné práce. Přeju výdrž a ať se ti daří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama