kapitola 5

9. prosince 2009 v 21:13 |  život se psem v pubertě
Skvělý nápad?
Náš pejsek rostl jako z vody. A čím více rostl, tím více rostly i jeho nožičky. Ne snad že by byl jako slůně, spíše naopak. Rostly do výšky. A čím delší nožičky měl, tím byl rychlejší a protože to byl skutečně velice chytrý voříšek, brzy také přišel na to, že jich může využít k tomu, aby nám v nestřežené (vlastně i střežené) chvíli, vzal poměrně snadno roha. Pokud k tomuto rozhodnutí dospěl, neměli jsme šanci. Klaksíkovi totiž přestávali stačit příjemné procházky parkem, v jakých jsme si tak libovali, kdy kolem nás poskakoval a před každou zatáčkou nebo křovím čekal a zvědavě nahlížel. Co kdyby tam náhodou bylo strašidlo? Teď začal vyžadovat pohyb. A to tak, že i po nás. Jenže my máme jen dvě nohy a asi dvacetkrát větší hmotnost. Poměrně snadnou dedukcí tedy můžeme dojít k závěru, že nejen že nevyvineme potřebnou rychlost, ale ani vytrvalost. V případech kdy jsme se o to pokusili, jsme po deseti minutách skončili jako sípající trosky zabahněný od hlavy k patě opírající se o stromy, lavičky a odpadávající do křoví a houštin lemujících cestu, za radostného dorážení Klaksonka, zkoumajícího co že je to za novou zajímavou hru. Když pochopil, že tato hra má dohru doma ve vaně a následně s čajem na gauči, uměl vytvořit srdcervoucí zvuky a jeho pohled byl učebnicovým příkladem pohledu psího. Jeho zoufalá očíčka na nás úpěnlivě koukala z klubíčka jeho schouleného tělíčka, ouška a ocásek stažený, téměř ronil slzy. No co jsme měli dělat? Jak mu zajistit dostatek pohybu a úplně se nevyřídit? Někdy jsme měli štěstí, a narazili jsme na některé ojedinělé případy páníčků s pejsky, kteří nás buď ještě neznali (to se díky jménu Klakson a tradujícím se historkám o nás, které postoupily, až za hranice našeho města nestávalo často), nebo na páníčky kteří byli ochotní nechat své psy unavit natolik, že je Klaksíkovi půjčili. Takových psů ale bylo jen poskromnu a jejich schopnost regenerace nebyla dostatečně rychlá. Také jsem začínala mít podezření, že se nám vyhýbají. Snad ani ne tak páníčci jako ti psi. Když nás spatřili, často měnili směr, nebo je velice zaujalo něco strašně důležitého v tom hustém obrovském křoví na druhém konci parku.
Museli jsme vymyslet něco spolehlivého s neomezenou dobou funkčnosti.
Agility se jevilo být vysvobozením. Podle všeho to vypadalo jako ohromná zábava jak pro psy, tak pro majitele. Pejsci vypadají spokojeně, s nadšením skáčou přes překážky a páníčkové je navigují pomocí jednoduchých povelů a ukazováním ruky. Bylo to tak snadné. Náš Klaksonek prostě musel být zákonitě nejlepší. Je chytrý, rychlý a poslušný bude taky.
V sobotu ráno jsme tedy vyskočili z postele a naskočili do auta plni nadějí a s vidinou vylítaného a, nebojím se doufat, až vyčerpaného klaksíka, kterého si povezeme o pár hodin zpět. Po příjezdu na cvičiště nám vyběhla vstříc ohromná smečka dalmatinů, která kolem sebe válcovala a rozmetala ty menší rasy jako kokršpaněly, Jack Russel teriéry a jiné známé i méně známé, nebo úplně neznámé hafany. Pozdě jsem se otočila k autu ve snaze zabránit našemu pejskovi vrhnout se mezi ně. Kolem mě se mihla už jen černá šmouha a splynula s puntíky dalmatinů. Nastal ohromný zmatek. Většina těch psů asi vůbec nechápala, co se to mezi ně dostalo, a udělaly obrovskou kouli, ze které občas vykoukla více či méně chlupatá noha, nebo ucho. Chvilku na to, z koule vystřelila ona černá šmouha a mířila směrem k vyjevené skupině lidí na opačném konci louky. Té štěkající, ňafající a kňučící kouli ještě nějaký čas trvalo, než zjistila, že přízrak už mezi nimi není, a když každý ze psů našel všechny části svého těla a zase je smontoval dohromady, rozhlížel se kterým směrem, že se to má pustit. To už si ale Klaksonek užíval stoprocentní pozornost. Skákal z jednoho na druhého, kroutil se jak housenka a samým štěstím že se dostal mezi tvory, co dokážou ocenit jeho osobnost, jim počůrával nohy.
Přivítali jsme se, seznámili jsme se a dohodli jsme se, že dneska necháme Klaksonka seznamovat a socializovat a příště už něco zkusíme. Klaksonek mezi tím neztrácel čas. Přece nebude čekat, až se vykecáme, aby mu utekla ta super zábava s tolika novými kámoši. Než jsme stihli vyjednat podrobnosti, Klaksonek za sebou hnal většinu hafanů, přičemž to bral skrz tunely, přes lávky a další překážky co se mu ocitly v cestě. Šťastný jako blecha lítal s jazykem až na zemi a užíval tu bezmeznou pozornost. Vždy když ho některý ze psů (většinou z těch větších) dostihl, převalil se na záda a vzdal se. Když ho pak pes pustil, oběhl ho, skočil mu na záda, proběhl pod břichem a už se zase hnal se smečkou v patách. Vedoucí skupiny jen okomentovala že má spoustu energie a podívala se na nás, jako že by jsme se mu měli taky občas věnovat. No příjemný mi to nebylo, ale Zbyněk vypadal, že je na našeho mazlíčka hrdý a nenechal na sobě znát žádné rozpaky, tak jsem se taky snažila. Asi po hodině naše zlatíčko najednou zmizelo a nebylo. Hledali jsme všude. Ale prostě nebyl. Věděli jsme že by neutekl z tak skvělé společnosti a žádný ze psů nevypadal, že by ho posvačil. Nicméně jsem se projevila jako hysterická matka, která pobíhá sem a tam, a leze po čtyřech, aby viděla do křoví. Nakonec jsme Klaksonka našli, jak spinká v jednom z tunelů. Ležel na zádech, jazyk mu vypadával z otevřený tlamičky a spokojeně pochrupával. Všichni psi už polehávaly u svých páníčků, jazyky vláčely po zemi a strašně funěli. Myslím, že pevně doufali, že už nás tam neuvidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama