kapitola 4.

1. prosince 2009 v 23:09 |  život se psem v pubertě

BEZMEZNÁ VYNALÉZAVOST

Klaksonkovi jsou právě 3 měsíce, a získává si nás stále víc. Všichni, jak já, tak Zbyněk a celé naše okolí ho milují a Klaksonek si je této skutečnosti plně vědom. Dokáže jí také ve vhodných chvílích náležitě využít. Pokud něco provede, okamžitě se běží schovat k tomu, kdo to neviděl a ten ho samozřejmě za žádnou cenu nevydá k vykonání náležitého trestu. Tak náš pejsek proplouvá svým šťastným štěněčím obdobím a sbírá zkušenosti k nezaplacení.
Jedinou vadou na kráse života s takovým uličníkem je, že ráno vstává přehnaně brzy a dožaduje se společnosti a vycházky. Věděla jsem, že štěňátka, stejně jako jiná mláďata hodně spí a proto ráno vstávají. Přesto mě ale rozčilovalo, že každé ráno od půl šesté bojuji ještě alespoň o hodinu a potom v pyžamu brousím po sídlišti s trojčícím černým raráškem na konci vodítka. Musí všechno očmuchat a ke každému stéblu trávy se dostat, což samozřejmě nevyjímá ani trávu pod prolézačkou nebo kolotočem. Kolem mě chodí lidé do práce a děti do školy. Nepoznala bych je, protože tak brzy po ránu bývám ještě v polovičním limbu a odpovídám mechanicky.
Vždycky když se ráno Klaksík probudí, jde vzbudit rovnou mě, protože u páníčka mu to není nic platné. Může po něm skákat klidně s rozběhem, může mu šlapat po hlavě, olizovat nos, jediné čeho tím docílí je, že se Zbyněk otočí na druhou stranu a někdy ho smete s sebou. Po pár špatných zkušenostech, kdy se pak Klaksonek nemohl vyhrabat z pod pánovy těžké, rovněž spící, ruky, už to ani nezkouší.
Zbyněk opravdu spí jako Golem. A Klaksík zatím nemá šém. Co na něj platí, zjistí Klaksonek až o pár měsíců později.
Za to nás Zbyněk po návratu vždy přivítá slovy "jé proč jste mě nevzbudili? Šel bych s vámi…"K tomu prostě není co dodat. Jen se během vaření čaje přesvědčuju, že se na něj přece nemůžu zlobit, protože to určitě nedělá schválně.
Přesto mi ale trochu vrtá hlavou, jak je možné, že Klaksonek vstává s doslova Švýcarskou přesností? Mamka se mi smála, že jsem paranoidní a že ranní ptáče dál doskáče. Prý bych měla vidět, jak brzy jsme vstávali já a moje setra, co by mrňata sotva chodící.
Rozhodla jsem se, že Klaksíka naučím chodit ven později. Každý den celé jarní prázdniny jsem s ním vyrážela ven déle a déle a světe div se, opravdu to fungovalo. Za čtrnáct dní, už jsme se dostali na půl osmou a budoucnost se zdála být optimistickou. Takže před dalším odjezdem do školy, kam jezdím tak
na tři až čtyři dny (univerzita je super), jsem kladla Zbyňkovi na srdce, jak má pokračovat, a doufala jsem, že to dostatečně chápe a uvědomuje si tu důležitost. Týká se to přece mě, ne? Přiznávám, že při odjezdu jsem příliš klidná nebyla, ale během týdne jsem se začala těšit na klidná rána.
Jenže po návratu, hned první ráno, mě čekalo překvapení. Klaksonek mě nevzbudil v půl osmé, nebo v devět jak jsem doufala, ale přiběhl už v půl sedmé a tvářil se jako ,,tak co se děje? Jdeme, ne?" byla jsem zoufalá a venku marně přemýšlela, co se zase děje, a jak to, že můj geniální plán ztroskotal. V duchu jsem to všechno sváděla na Zbyňka, že se vykašlal na moje instrukce, ale do toho mi nezapadalo, že Klaksonek vstává zase tak brzy.
Vysvětlení se ale dostavilo v zápětí. Potkala jsem v tu strašnou ranní hodinu venku sousedku se svým pudlem. Je asi ve věku Zbyňkových rodičů a evidentně jí nevadí vstávat tak brzo ráno. Celá nadšená, že vidí dalšího blázna strašícího venku se psem, se ke mně hnala. A už z dálky začala šveholit něco o tom, jak krásně je, ale jak odpoledne bude určitě pršet, protože když mají ty mraky tu barvu takovouhle, vždycky prší… Moc jsem jí neposlouchala, jen jsem kývala a koukala, kudy uteču. Zrádce Klaksonek si ale začal hrát s pudlem, takže jediná možnost úprku byla bez něj. Zrovna jsem zvažovala, jak asi vysoko je ten první balkón, a jestli bych na něj dokázala dosáhnout, když bych trochu vyskočila, když ke mně najednou pronikla ta spásná slova " a co to, že dneska nejde s Maxíčkem" (tím myslela Klaksíčka, některým lidem prostě unikají souvislosti, Maxon přece není…) "Jiřík?". Rázem jsem byla probuzená. Jirka se jmenuje Zbyňkův táta. Je to skvělý starší pán a kromě toho je taky moc obětavý…Začalo mi svítat. Ještě jsem se dozvěděla, že se potkávají každé ráno, ale on že v pyžamu nechodí. No prima. Ale co s tím? Jak mu mám asi vynadat? Asi začnu u Zbyňka. Je to přece jeho pes a on to hodil na svého taťku. Jenže doma, když jsem vystartovala jak že si to jako představuje, my bylo s absolutním klidem vysvětleno, že to přece nemůže tátovi upřít, že se na to hrozně těší a že mu vysvětloval, jak to má dělat. Asi o hodinu déle jsem zjistila, že pan Novotný si nařizuje budíka tak, že je to brzy i na Klaksona, aby tady chudáček nestrádal s plným močovým měchýřkem. Děsila jsem se co z nich ještě vypadne, a nečekala jsem dlouho. Ten řízeček
prý Klaksíčkovi včera k obědu moc chutnal a protože
ty granulky prostě nechce, tak co měl asi dělat?
To už mě dost rozzlobilo, konkrétně se mi udělala mlha před očima a v uších mi hučelo, jak jsem byla vzteklá. Ani ne tak na v tomto nezodpovědného pana Novotného, jako spíš na Zbyňka, který nezvládal uhlídat ani takovou blbost, jako že se pes řízkem nekrmí. Proč by pak žral nějaký nemastný neslaný granule, když stačí chvilku počkat a do misky přisviští řízeček? Přes všechny moje námitky, výtky a domluvy, byla nakonec samozřejmě nejlepší osobní zkušenost. Náš druhý pes, Kuba. Byl už v té době moc starý. Táhlo mu 16 let, což je pro tak velkého psa samozřejmě požehnaný věk. Bohužel, on byl tím, kdo měl v životě všechno, na co si vzpomněl, od zbytků svíčkové, po hranolky s hermelínem. Právě u něj bylo velice dobře vidět, co mu to udělalo se zažíváním. Vzala jsem tedy Zbyňka s sebou na Kubovu kontrolu. Veterinář nám ochotně a s káravým pohledem během vyšetřování Kubíčkových střev a dutiny břišní potvrdil ,že tohle jsou opravdu následky nevhodné stravy. Jak to probíhalo si určitě umíte představit a rozšiřovat se o tom nebudu, ale pravdou je, že když to viděl Zbyněk, osobně všem zakázal dávat Klaksonkovi cokoliv jiného než granule a pár dalších povolených "ňamek". A co víc? Dokonce na to i dohlížel.
Teď Klaksonek spinká, dokud nevstáváme my a někdy i déle. A řízky a salám už uvidí jen na dálku. Vzhledem k jeho nežravosti ale ani nevypadal, že by mu to nějak moc vadilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ahena-sea ahena-sea | Web | 1. prosince 2009 v 23:16 | Reagovat

Není nad psa v pubertě, moje čuba si naštěstí moc nedovolovala :D ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama