kapitola 3.

1. prosince 2009 v 23:08 |  život se psem v pubertě

Kariéra krále Klaksona I. začíná

Hned odpoledne jsme se jeli pochlubit s naším Klaksonkem k mamce s taťkou, čili ke mně domů. Naše okaté štěňátko, vyspinkané do krásy a bezvadně odpočaté po noci v kómatu na páníčkově hlavě, byl ideálně naladěn předvést se ve své plné kráse. Dnešním dnem jsme zjistili, že náš pejsek, přes to, že je málem utracený nechtěný bastardík, je velký diplomat a ještě větší osobnost. Přesně ví kdy se má přikrčit a rozklepat, nebo naopak vystřelit kupředu a vrhnout se na svůj objekt s takovou láskou, že plácnutí mokrým hadrem přes tvář je proti tomu Sahara. Můj taťka je obchodník. Všechny citové vjemy mu na první pohled odumřely a on si zakládá na tom, aby nebylo znát, že to tak není. Přesto se šel na ten zázrak (jako na Klaksouška) podívat. Dokonce vstal od počítače a vydal se ke dveřím. Položila jsem Klaksíka na zem a ten se nahrbil, stáhnul ten kousek ocásku, co mu ještě zbyl (má ho kupírovaný), ouška připlácnul k hlavičce, takže jeho velká očíčka se zdála být ještě mnohem větší a tenounké nožičky se mu roztřásly. No pohled na něj opravdu žalostný. Mamka spráskla ruce a začala vykřikovat ,, no to je houstička malá… a ty nožičky hubeňoučký…" taťka přidřepl, asi aby na něj lépe viděl a mohl nás upozornit na to, že tenhle mezichlebák rozhodně není pes. Jenže to neměl dělat. Klaksonek nadšený, že už nevidí jen samé papuče, našpicoval ouška a jedním skokem se přemístil taťkovi na hlavu, kde se rozhodl, že svého nového poddaného nejdříve pořádně vykoupe. A světe div se, tímto skutkem se mu opravdu podařilo zajistit si stálou a zjevnou přízeň mého otce. Čímž předčil celou naši rodinu. Načež nás mamka obdarovala dárečkem v podobě knih Marley aneb život s nejhorším psem na světě a Výchova všestranně vzdělaného psa. Skutečně trefné…
Na Zbyňka v nich bylo málo obrázků, tak jsem se pustila do studování já.
Rozhodnutí zda z našeho miláčka bude pes záchranářský, policejní či hlídací bylo opravdu traumatické období. Nakonec jsem se rozhodla pro psa polštářového, čili domácího mazla. S výchovou jsem začala hned. Přesto jsem ale některé věty z mé moudré knihy psané nějakým sadistou vyhodnotila jako poměrně logické. Nastolila jsem tedy Klaksonkovi výchovný dril. Denně alespoň 20 minut výcviku základních povelů, a žádné lidské jídlo, sýry, salámy, maso,... Jen psí, čímž jsem si dost pohoršila u všech potenciálních Klaksonkových dědečků a babiček. Zbyněk si také trochu přisadil a nejen že se výcviku osobně a vehementně zúčastnil podle mého rozvrhu, ale také naučil naše zlatíčko sedět rovně, aby se mu dobře vyvíjeli kyčličky.
Klaksonek byl opravdu moc chytrý pejsek. Trénování ho bavilo a při našem kibicování zářil štěstím a energií. Díky tomu se učil opravdu rychle. Druhý den po prvé štěknul, když dorážel na hokejku a tenisák, se kterým ho Zbyněk ,,učil postřehu". Za tři dny už uměl ke mně a za týden sedni, za čtrnáct dní dával packu a na požádání i druhou. K noze a chůze u nohy následovaly v zápětí. Venku, v přítomnosti ostatních živých tvorů se nejlépe osvědčil příkaz Klaksone hergot ke mně pojď. Všem kteří by ho chtěli vyzkoušet osobně, doporučuji ještě lehce chraplavý nádech v hlase a dupnout. Pokud by vám naběhla i žíla na čele, bylo by to skvělé a nevidím důvod, proč by to psa nemělo natolik vyděsit, popřípadě alespoň zaujmout, aby okamžitě nepřišel.
Aby ale všechny zásluhy za Klaksonkovu učenlivost nepadali jen na mou hlavu, nutno podotknout, že v té chytré knížce byl jakýsi roční plán na výchovu psa. Tam bylo rozepsáno, co by měl kdy umět. Takže když jsme začali nabírat skluz, trochu jsme změnili délku a intenzitu výuky aby se nám z pejska nestal mentálně zaostalý analfabet.
Přes všechnu naši snahu a Klaksonkovu inteligenci, jsme ho prostě za nic na světě nemohli donutit papat. Nejen že jsem mu granulky sypala každý den do jinak barevné misky, protože Klaksík rozhodně není barvoslepý a na barvy má dost svérázný názor. Prostě mu z každé chutná jen jednou. Když došly misky, začala jsem mu granulky dávat z ruky. Později jsem mu je pohazovala po zemi a on je chytal, přičemž sem tam nějakou spolknul. Každý týden jsme zkoušeli nový druh, suché, měkké, polosuché, s masem, se zeleninou, nikdy by mě nenapadlo, že je jich tolik....
Při první návštěvě u veterináře jsem na Klaksíka práskla, že nechce baštit, a že mě asi připraví o nervy, načež mě to naše štěstí sjelo nenávistným pohledem od hlavy k patě, říkajíc ,,počkej tohle si vypiješ, to ti nedaruju". Doktor tedy našemu Klaksouškovi dopřál pár vyšetření navíc a završil to maximálním ponížením, a tedy měřením teploty. Tím si u Klaksonka podepsal doživotní ortel a zaujal jedno z nejvyšších míst na černé listině. Nic znepokojivého ale nezjistil. Velice trpělivě mi vysvětlil, že ne každý pejsek sbodne na co přijde, a že je to jako s lidmi. Někteří jedí rádi a hodně, a někteří neradi a málo. Načež jsme odcházeli s pytlem drahých granulí, které si Klaksonek vybral sám, tím, že se při odchodu z ordinace stavil ještě v přilehlém zverimexu a do jednoho z těch pytlů se s velkou chutí pustil. Veterinář se na nás zadíval s pohledem, za kterým jsem chtě nechtě spatřovala myšlenku poštvat na nás Srstku s Kubišovou za týrání zvířat hladem. Mlčky jsme tedy zaplatili ty nejdražší granule, kterých se už Klasík nikdy potom ani nedotkl. Pravděpodobně je po zaplacení opět začal považovat za nepoživatelné. Možná že v jeho očích byl nesmysl utrácet těžce vydřené korunky za něco, co stojí v chodbě, kde je to volně k dispozici a je tam toho spousta.
Z Klaksíka nám rostl velice sebevědomý pejsek milující pozornost a zábavu všeho druhu. Mezi jeho nejoblíbenější patřilo vyvolávání šarvátek mezi ostatními psi v parku při zachování si ,,andělské tváře". Byl malý a roztomilý a všichni ho obdivovali a on tyto pozornosti s grácií přijímal. Ovšem někteří psi takových rozplývajících se páníčků tuto skutečnost nesli těžce. Obzvlášť když na ně Klaksulka přes ramena ať už svá, nebo právě okupovaných cizích páníčků házel pohrdavé pohledy. Není se co divit, že například takový citlivější pitbul Matěj od sousedů, se potom začne trochu rozčilovat a svými třemi tunami smýkat se svojí čtyřicetikilovou majitelkou po trávě ve snaze posvačit naše štěně. Klaksonek je ale pašák. Se svými 3 kily a dlouhými nožičkami poskočí a s pomocí lehčího větříku se přenese na druhý konec parku. Oproti tomu chudák Matěj je brzděn oněmi čtyřiceti kilči snažícími se na druhém konci vodítka zachytit trávy a stromů. Klaksonek obkrouží ladné kolečko kolem psa, čuchne k vytrženému drnu, lehce ho pokropí a se vztyčeným kolíčkem ocásku odklusá ke mně. Vzteky nevidím a studem jsem rudá až za ušima. Ale co můžu dělat? Snažím se tedy pomoci alespoň paní Matějový (zásadně si pamatuji jen jména psů) vstát, ale když Matějovi opět začnou kapat sliny, raději se rozloučím a zmizím. Doma historkou pobavím okolí a Klaksonkovi se dostane hlasitého uznání, jaký je ale chytrý pejsek. Ještě v noci se mi ale zdá o hromadě listí a bláta na košili paní Matějový. Když se hrůzou probudím, Klaksík opět chrápe páníčkovi na hlavě a Zbyněk ho drží za nohu. Oba vypadají tak šťastně a blaženě, že se rozhodnu neřešit chudáky majitele obětí našeho malého Napoleona a usnu také. Tentokrát už bez hrůzostrašných snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama