kapitola 2. Mami máme štěně

1. prosince 2009 v 23:07 |  život se psem v pubertě

Mami máme štěně

Sedím v kuchyni našeho poměrně moderního malého, ale útulného domečku na periferii města kam jsme se před pár lety přestěhovali z jedné krásné, ale nudné vesnice.
Moderní bodové osvětlení nad kuchyňským barem (je hitem posledních pár let, takže ho máme také) luxusně osvětluje pracovní plochu. Mamka jí zrovna hystericky drhne pískem s tím že jsme pěkný čuňata a kdo že tam zase udělal takový bordel. Taťka sedí již tradičně v rohu místnosti kde má svojí ,,pracovnu", nad jejímž bordelem bude mamka pravděpodobně vyšilovat vzápětí. To ale nevadí, protože taťka stejně neví co se kolem něj děje. Kubík, náš první pes, něco mezi velkým a středním kníračem, pokojně leží na svém oblíbeném místě. Tomu, že pozoruje všechno co se děje, nasvědčuje jen občasné cuknutí jeho dlouhého obočí, které mu zdařile zakrývá kukadla.
Napadne mě, jak moc je tento obraz našeho rodinného podvečera tradiční. Hned nato, mi dojde, jak se to asi změní, až jim oznámím, že máme štěňátko.
Nikdo ani netuší, že jsme hledali pejska. Pravděpodobně by nám to také vehementně rozmlouvali. Stačí si vzpomenout na všechny naše šlechtitelské pokusy. Začínající snahou o rozvoj mé zodpovědnosti pomocí andulky Ferdy. Byl to opravdu skvělý pták, který ráno vřískal, a upouštěl svoje potřeby zásadně do mých sešitů a učebnic. Když rodiče pravděpodobně s nadšením shledali, že plán docela funguje a Ferda už pár měsíců žije a docela se mu daří, přivedlo je to k exkluzivnímu nápadu, vypěstovat zodpovědnost i u mojí mladší sestry a to andulkou Bárou. Ta už nebyla tak skvělá a vzhledem k tomu že se jí nepodařilo navzdory ujišťování prodavačky ochočit, stala se členem rodiny majícím extrémní respekt. Nakonec měl Ferda menší neshodu s naším Kubíkem, která se mu stala osudnou a Bára překousala dráty klece a ulítla sekýrovat vrabčáky k sousedům. Navzdory nepřehlédnutelné úlevě našich rodičů, se tyto incidenty u mě a u Verči setkali s ohromným zármutkem. Následoval tedy postupně chov králíka zakrslého, povahově velmi podobného Báře a morčete Honzy. Nutno podotknout, že přes veškerou snahu, se naše především studijní cesty rozšířily i do sousedních měst a naši mazlíčci dožili pod dohledem našich rodičů.
Marně jsem se snažila představit si tedy jejich reakci na další závazek. Přemýšlela jsem, jak jim vysvětlím, že to je hlavně Zbyňkův pes. To byla předem domluvená lest, která měla zafungovat v obou rodinách, navozující představu, že na (ne)zúčastněné členy nedopadá absolutně žádná zodpovědnost za případné škody. Přesto jsem se pořád nemohla odhodlat k činu. Mamka se pustila do čištění sklokeramické desky. Na chvilku se otočila a asi jí došlo, že nad něčím urputně přemýšlím. Nevím proč, ale asi je to na mě dost znát. Na dotaz jestli měl dneska Zbyněk práci v Brně, jsem vyhrkla, že máme štěňátko. Mamka zůstala nechápavě koukat a taťka se otočil od počítače (a vida, on vnímá...to je dobrý vědět). Začala jsem usilovně vysvětlovat, že by je utratili, protože je nechtěli a že je malinkatý a tak i zůstane… a že ho vlastně chtěl víc Zbyněk, aby rozptýlil svoje rodiče… Na to mi mamka odpověděla otázkou, kde ho máme. No bylo to snazší, než jsem myslela. Ještě jsem vysvětlila, že ho vzal Zbyněk k sobě a vychválila jsem Klaksíkovu rozkošnou osobnost a pádila jsem za nimi.
Když jsem dorazila do malého bytu na sídlišti kousek od nás, Klaksík už měl přichystaný pelíšek vedle postele. Zbyněk si asi myslel, že bude jako spát na zemi u postele, a to hned první noc. No, pravdou je, že se to snažil prosadit už v autě. Ale co. On stejně spí jako medvěd a Klaksonek třeba bude chtít spinkat sám tak proč mu nedat šanci, ne?
Naplnili jsme Klaksíčkovu novou misku granulkami podle doporučené denní dávky na obalu a s velkou slávou jsme mu jí předložili. Podíval se na nás jako že nechápe co po něm chceme. Byla jsem nadšená jak je strašně chytrý a že se nežene za žrádlem, jako nějaké hloupé papírové štěně které se nechá první večer uplatit plnou miskou. Tenkrát to pro mě ještě byla známka jeho silné inteligence. On ale opravdu nechtěl sníst ani jednu. Nechtěl to ani zkusit. Nakonec, tak jako ještě mnohokrát po té, jsem otevřela ledničku a vytáhla tvaroh. Z prstu ho trošku slíznul a odešel si lehnout vyřízený tou strašlivou námahou. Z pelíšku u postele na nás ještě vrhl pohled říkající ,, Dneska vám ještě odpouštím, jste tu nový, ale zítra ať už se to nestane…". Zbyněk vůbec nesdílel moje starosti že Klaksoušek skoro nic nepapkal, ale za to byl ohromě nadšený, že Klaksonek svou pronikavou inteligencí okamžitě a zcela správně vyhodnotil hromadu svetrů u postele jako místo jeho odpočinku na zbytek života a tuto radost dával zcela jasně a nahlas najevo. Takže Klaksonek měl dost možností si tento poznatek uložit do hlavičky. A protože cesta byla dlouhá a únava se nekompromisně hlásila i u nás, uchýlili jsme se ke spánku poněkud dříve než obvykle. Zbyněk usíná hned, jak ulehne, takže se zhasnutím světla Klaksonek (samozřejmě díky své pronikavé inteligenci) vyhodnotil nastalou situaci jako vhodnou k odebrání se do postele. Možná že ho k tomuto činu jen povzbudila Zbyňkova radost z toho, že nepohrdnul jím vytvořeným pelíškem a nechtěl mu tedy hned kazit radost. Teď už ale nic předstírat nemusí a tak je na čase se ozvat… Já jsem se samozřejmě nemínila smířit s představou, že by pejsek byl ochotný první noc trávit sám na zemi, takže jsem ho s jeho prvním upozorněním, že je tam dole a chce k nám nahoru ochotně vyzvedla. Hned se stočil do klubíčka a krásně se při tom přitisknul ke mně. Byla jsem blahem bez sebe. Velkou část noci jsem skoro nespala strachy, abych ho nezalehla, nebo aby Zbyněk nezjistil, že už Klaksonek nevyužívá výsledku jeho snažení.
Asi ve dvě hodiny ráno se Zbyněk probudil (nechápu, co ho to napadlo, nikdy to nedělá) a posadil se. Byla jsem strnulá hrůzou aby nezjistil že pejsek není na zemi a nechtěl, abych ho tam vrátila. Cítila jsem, jak kouká směrem k místům, kde byl pelíšek, dokonce se snažil naklonit aby viděl až do pelíšku. Ale nakonec si zase lehnul a spokojeně usnul. Asi shledal, že se nic nezměnilo. Uznávám, že spatřit černého pejska v noci v hromadě tmavých svetrů je téměř nemožné v tuto chvíli jsem za to ale byla vděčná a konečně jsem trochu usnula. To co jsem ale uviděla, když jsem se ráno probudila, mi vyrazilo dech. Klaksonek spinkal Zbyňkovi na hlavě (a to doslova), Zbyněk ho držel za zadní tlapku a oba chrápali s otevřenou pusou Klaksíkovi z ní dokonce vypadával malinký růžovoučký jazýček.
Od té doby je postavení členů smečky v posteli poměrně jasně určeno a pelíšek vedle postele jsme druhý den zrušili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama