kapitola 1. Budeme mít štěňátko

1. prosince 2009 v 23:06 |  život se psem v pubertě

Budeme mít štěňátko

Rovnou ze školy se řítím jako smyslů zbavená na autobusové nádraží. Batoh za mnou jen lítá a nohy nestíhají. Musím vypadat neuvěřitelně komicky. Kličkuju mezi lidmi jako zajíc a v duchu na ně nadávám, že jdou pomalu a ještě u prostřed chodníku. Když nestihnu tenhle autobus do Prahy, nestihnu ani autobus do Brna a další je plný a ten další... no co já vím. Už takhle budu mít co dělat aby se mi povedlo včas přestoupit. Hlavně musím z metra vylézt na správnou stranu, hlavně na tu správnou stranu...
Uf. Tak první šílená honba je za mnou a úspěšně. S úlevou najdu svoje místo a přemýšlím nad ,,velkým životním krokem".
Asi před půl rokem mi Zbyněk neprozřetelně vyprávěl, že chtěl aby se jeho pes jmenoval Klakson ale doma mu to neprošlo. V první vteřině mě šílené jméno šokovalo. Představa ještě šílenějšího majitele psa, který by takto poznamenal chudáka nejlepšího přítele člověka na zbytek života mě šokovala snad ještě daleko víc, protože tím člověkem byl můj přítel Zbyněk. Pak jsem si ale uvědomila že moje teorie, kdy se nemůžete splést řeknete-li malému čistokrevnému psovi na ulici Andy nebo Monty, voříškovi Míšo a velkému psovi Azore nebo Asto by byla tímto jménem absolutně smetena z povrchu zemského. Pokud bychom se stali majiteli Klaksona, rozhodně by jsme byli jediný na světě. A to nemluvím o té spoustě možností a zdrobnělin, které toto jméno nabízí. Klaksík, Klaksonek, Klaksulka, Klaksuška, Klaksoušek,...V té době mě vůbec nenapadlo, že když na něj budu volat Klaksííííí většina lidí z něj udělá Maxe a když budu hystericky řvát Klaksonéééé lidi se mě budou chodit ptát jak že se ten pes jmenuje, protože asi špatně slyší a následně budou s cukajícími koutky odcházet radši pryč.O to větší výzva byla, dnešní nudnou sucharskou civilizaci trochu nakopnout něčím tak báječným. Rozhodnutí padlo v zápětí. Já nadšená představou obrození Táborských sucharů a Zbyněk nadšený představou, že bude mít svého vysněného psa, začali jsme brouzdat po netu a hledat. Nejdřív jen tak jakože náhodou a o pár týdnů později v plném zápalu usínala jsem s hromadou psích inzerátů v posteli. Kvůli jistým, mírně nepředvídatelným a do jisté míry nesmyslným okolnostem jsem byla ujištěna, že pes musí být vhodný pro alergiky, a takový že je jen pudl. Dalším požadavkem byl takzvaný mezichlebák, čímž se moje dětská představa o krásném velkém chlupatém zlatém retrívrovi s děsně moudrým výrazem vypařila jak mrtvé moře. Tuto představu jsem se tedy snažila nahradit Pudlem toy. Ale nešlo to. Nerada bych teď urazila všechny majitele tohoto chytrého plemene, ale já jaksi nejsem pudlovský typ. Nejsem člověk který by mohl mít psa s bambulkou na ocase a trvalou na zbytku těla. Také neskutečně vtíravá myšlenka rezavých ospalek kolem očíček a sirény místo štěkotu mi poněkud narušovala dojem z úžasné myšlenky že budu mít pejska. Tak jsem to nemohla nechat. Během měsíce jsme k mé úlevě zjistili, že čím menší pudl, tím dražší. Během dalšího měsíce se mi povedlo shromáždit několik přímých svědectví o nevhodnosti pudla z hlediska hlučnosti a náchylnosti k chorobám a také vady rasy, kdy z velké části vyroste ze štěňátka něco trochu jinačího nebo většího... Další měsíc jsem jakoby náhodou prohledávala stránky českých psích útulků, s tím, že když už, ráda bych tedy alespoň pejska který potřebuje naši pomoc, protože je opuštěný někde v kotci. Tím jsem konečně udělala dojem a a přibližně v té době mi také přišly odpovědi od některých veterinářů a znalců, které rasy že lze ještě považovat za protialergické. Mohli jsme tedy začít hledat i jinde a naštěstí jsme se časem dopracovali i ke křížencům dvou vhodných plemen. Což už pro mě bylo mnohem přijatelnější. Až po půl roce usilovného pátrání jsme narazili na paní, co se jim narodili štěňátka jorkšírů, ale nebyli to jorkšíři. Prostě zdravé jádro nějakého místního vořecha zvítězilo nad nedomrlým jadýrkem papírového jorkšíra a narodil se Klaksík. Pani byla dost nepříjemná, což je pochopitelné, když pro ni peníze z plánovaných štěňat znamenali značný příjem. Naštěstí jsme na ní narazili dřív, než se jich stihla zbavit jinak. A protože nechovali jen jorkšírky ale také pudlíky, udělali jsme ze štěňátek jejich křížence. Oni také všichni byly chlupaté kuličky, až na jednoho.Na toho našeho. Z fotek na nás většinou koukala šmouha s velkýma očima. Paní se omlouvala, že se nedá vyfotit. Máme jen jednu fotku, kdy je evidentně těsně po probuzení a velkýma černýma očima kouká do objektivu. Vypadal jak srnečka v tom škopku. ano byl ve škopku, lavoru,...Každý tomu říká jinak. Nutno podotknout, že to mu zůstalo. Jak může do něčeho vlézt, rozhodně neotálí.
Ze vzpomínek na tento hektický, ale úžasný hledací půlrok mě vytrhne hlas stevardky v autobuse, že se blížíme do cílové stanice Praha - Černý most. Rychle popadnu bundu a cpu se k východu abych byla první a nikdo mě nezdržoval. Přestože stihnu hned první metro, na Florenc dojedu jen tak tak. Při výstupu div nesrazím paní co se zastaví hned před dveřmi a kouká kam že to asi půjde. Při výstupu z eskalátorů taktéž ,, sakra proč mě ty lidi dneska tak serou?!Lezou mi do cesty a nečučej kolem sebe" začínám být hysterická a tlak se mi zvedá do závratných výšin při každém pohledu na hodinky. Ručička se nemilosrdně rychle blíží ke kritickému času. Vystřelím z budovy metra a......Zase špatný východ. Už tradičně jsem zase vylezla na druhé straně od autobusového centra. Rozbíhám se a nevnímám nic kolem sebe. Myslím jen na to, že jestli to nestihnu, nebudu mít dneska Klaksíčka. letím kolem trafiky, kolem fastfoodu a přes silnici přechod nepřechod. Až později mi dojde jaké mám štěstí že nic nejelo. Marně se snažím vybavit si číslo zastávky a doufám, že není na druhém konci nádraží. Ještě poslední zatáčka, a vbíhám do ,,cílové rovinky". na druhém konci nádraží vidím žlutý autobus jak nastupují poslední cestující. Zvyšuji tempo. Dveře autobusu se zavírají, a já vskakuji mezi tyče zábradlí abych se k němu dostala. No, pozapomněla jsem na krosnu na zádech, která mě v mém snažení zrádně zarazila a tahá mě zpět. Jen stačím zahlédnout překvapený výraz řidiče v autobusu a jeho stevardky, ale je to dobrý, už se zase převracím dopředu a daří se mi vysvobodit. jedním krokem skáču k rozjíždějícímu se autobusu a mávám rukama jako blázen. Nechápu proč, protože mě určitě nikdo nepřehlídnul. Naštěstí autobus znovu staví a otevírá dveře. Asi si myslel že potřebuju první pomoc při infarktu. Moje místo je už obsazené ale namáčku se ještě až úplně dozadu. Z plic vydávám sípavé zvuky až do Jihlavy a nevnímám, jak se po mě otáčí moji spolucestující. Zbyněk mi volá že už je v Brně, no tak aspoň bude mít hodinu a půl na to, aby zjistil kam přijedu, ne?
V myšlenkách se vracím zpět k mému štěňátku, co asi dělá? Jestlipak už mu vypráví že si pro něj dneska přijedeme? Pak si vzpomenu na přístup té ženské a dojde mi, že si s nimi rozhodně nepovídá.A v tom mě napadne, jestli to zvládnu. Přece jen, ještě chodím do školy. Zvládnu vůbec vychovávat psa? O našeho Kubíka jsem se nikdy moc starat nemusela, to mamka mu dávala nažrat a starala se o jeho čistou vodu, veterináře, blechy, kožich. My se s ním jen mazlili...Když jsem zapomněla, nic se nedělo. A teď? Teď na sebe beru odpovědnost jaké se nezbavím. Nikdo to za mě neudělá. Jasně, ještě je tu Zbyněk, ale co si budeme povídat, je to chlap...
Začala jsem plánovat jeho výchovu. Určitě bude dostávat jen psí žrádlo. Určitě granule, protože ty se líp převáží a je v nich větší výběr, tak bude mít náš pejsánek to nejlepší. Vybereme mu takový granulky aby mu pěkně chutnali, ale budeme mu odvažovat jen doporučenou dávku, aby nestrádal hlady, ale zároveň se nepřežíral...Taky bude mít spoustu hraček a budeme si s ním hodně hrát. Budeme ho denně cvičit, aby poslouchal, a mohli jsme chodit bez vodítka.A vůbec...bude to nejšťastnější pejsek na světě.
V Brně jsme samozřejmě dojeli na úplně nejzapadlejší nástupiště v celém Brně. Opravdu nechápu, jak může taková velká společnost končit v takový autobusový díře. A jak jinak, Zbyněk nikde. Nemůžeme se najít ani po telefonu.Úplně nesmyslně ječím jak to, že neví kam přijedu. On se s absolutním klidem ani nebrání a se smíchem říká ,, jdi pořád rovně" jak může k čertu vědět jakým směrem jdu? Taky můžu jít na úplně druhou stranu. Do telefonu se ozývá ,,jsem na nádraží. Musíš za mnou." Na štěstí je na chodníku informační tabule, takže asi po deseti minutách zjišťuju, že jsem v podstatě za rohem a šťastně se shledáváme. Pak už nic nebrání tomu, abychom se vydali pro Klaksíčka. Ale nejdřív ještě pro misku a pro granulky do nejbližšího zverimexu. Koho by napadlo, že se Klaksíčkovi nebude oranžová miska líbit, a granulky za dvě stovky mu nebudou šmakovat? Ale to až později.
Domek se štěňátkama najdeme poměrně snadno v jedné vesnici na okraji Brna. Paní už nás vyhlížela, hned po vstupu nás překvapily všude přítomné rozházené hračky, byly na zemi, na stole, v kuchyni, na schodech, prostě všude. Ale nikde nebyl můj malý mazlíček...ať jsem se rozhlížela všude kde jsem mohla. Paní nás vedla do pokoje. u prostřed sedělo na nočníku asi dvouletý dítě. Kolem něj pobíhali tři jorkšíři do kapsy a asi šest malých černých chlupatých kuliček. Třeštila jsem oči. Paní si toho asi všimla, protože ukázala prstem na jedno z těch kapsáků a říká ,, to je maminka". Postřehla jsem jak se Zbyněk zaradoval, protože ve svém požadavku čím menší tím lepší zůstal neoblomný. Sotva nás pejsci zbystřili, hnali se k nám, a začali po nás skákat. Jen Klaksíčka nebylo nikde vidět. Rozhlížela jsem se a pak....úplně v rohu, pod stolem se zablýskly dvě velká černá kukadla. Seděl tam, zádíčka narovnaný a nožičky způsobně u sebe. Prohlížel si nás od hlavy k patě. Odstrčila jsem tu havěť kolem sebe a začala ho lákat, aby se na nás šel taky podívat. Ale Klaksulka dál seděl a jen na nás koukal, jako by se rozmýšlel, jestli si ho zasloužíme. Paní nás chvilku pozorovala a pak udělala krok, hrábla pro štěně a vrazila mi ho do náručí. Pejsek se o mě opřel předními tlapkami, asi aby lépe viděl a valil na mě kukadla jako korálky, teda přesněji míčky. Pak mě očuchal, odrazil se a byl zase v trapu. Paní se jen zasmála ,, no on je takový svůj. Opravdu chcete zrovna tohohle? Je z nich nejošklivější." To mě rozlítilo. Koukla jsem na Zbyňka a než stačil odpovědět, řekla jsem že je nejhezčí, protože nevypadá jako jeho maminka. Paní už dál nic neříkala a vyplňovala očkovací průkaz. Klaksík vypadal, že jsem na něj udělala dojem. Začal obcházet po pokoji, pak si k nám ještě jednou přišel čuchnout a odebral se ke dveřím, kde se posadil opět tím nejzpůsobnějším způsobem a naklonil hlavičku, jakoby říkal ,,tak to uzavřete a jedem." Byla jsem blahem bez sebe, že nás shledal vhodnými společníky pro zbytek svého psího života. Tentokrát už se nechal i zvednout a odnést do auta. Vyrazili jsme k domovu. Klaksulka celou cestu chrul jako mimino. Vůbec neblinkal, čímž nám udělal velkou radost a to nejen proto, že neznečistil Zbyňkovi načesaný koberečky ale také proto že se dobrovolně povýšil na cestovního psa první kategorie. Kdyby byl věděl, kde všude ho s sebou budeme vláčet, možná by se dávil celou cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama