Prosinec 2009

moje nejoblíbenější...

10. prosince 2009 v 14:27 | Svatopluk Čech |  o mě
Dosti nás

Jsme slabí, malí - Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Róma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?


Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se sklonil věčný Řím.


Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů,
a budem vojsko netušených sil.
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Tuto báseň sem zařazuji cíleně. Protože pro mě znamená vždy nakopnutí do další práce a dodává mi zápal. Mohla bych jí číst stokrát za den a vždycky mě dojme stejně (ale ne jako popisuje Cimrman ve hře AKT...:O)). Je v ní tolik pravdy a tolik povzuzení a ještě je to krásně napsaný...:O) Kdyby nebyla tak dlouhá, byla by mým mottem.

materiály a pomůcky, aneb jak se s tím pachtím :O)

9. prosince 2009 v 21:30 používané materiály
Pro malování na textil používám především bavlněné oblečení, ale zrovna teď testuju i další, hlavně syntetické materiály na stálost barev. Protože s těma nemám moc zkušeností a kdyby se moje hodiny práce s obrázkem prostě vyprali, asi by mě kleplo...:O)

Barvy používám tex e art nebo tak nějak...ještě se mrknu a doopravím to tu :O). Možná vypadá divně, že ani nevím jak se jmenujou, ale používám je už dlouho a tohle pro mě není tak důležitá informace. každopádně drží skvěle. Před pěti lety jsem dostala od sestry tričko s nápisy udělanými těmito barvami a nosím ho víc než často.... Zub času je více vidět na tričku než na barvách. A to ho normálně peru (prát v ruce není pro mě, na to jsem lempl :O)) i žehlím.

Při malování na hedvábí používám pravé hedvábí různých gramáží i vazeb. Barvy opět nevím jak se jmenujou. Myslím že Silk & něco... taky to zjistím.... Okraje šátků pak zapravuji ručně. Taky jsem šila nějaké oblečení, halenky, šaty.... vypadají super.

Pro ložní prádlo, a patchwork používám většinou 100% bavlnu, až na některé vyjímky, kdy si to vzhled a situace vyžaduje.
Pro kapsáře se materiál i barvy přizpůsobují přání zákazníka. Aplikace vyrábím z různých materiálů podle obrázku a použití (některé látky na přímém světle ztrácí barvu atp....)

Pro diáře používám kvalitní knihařské nitě, lepenky i lepidlo. Na desky pravou kůži , koženku, nebo jiný materiál, podle požadavků na konečný vzhled. Ta kůže ale vypadá nejlíp a hlavně krásně voní. Bohužel vzhled a velikost jsou značně omezeny tím, co se mi zrovna povede sehnat :OD...

Také jsem letos vyráběla šperky z kokosového ořechu. Tedy přesněji z té šlupky. No je to neuvěřitelně tvrdý materiál, ale výsledek byl více než překvapivý. Hned jak se mi povedou vyfotit, tak je sem dám také.

Na jakékoliv další dotazy odpovím, teď už mě nic nenapadá... Ale každému požadavku se snažím vyhovět. Jinými slovy...Asi mě nikdy neuslyšíte říct, že něco nejde. Miluju výzvu :O)

kapitola 5

9. prosince 2009 v 21:13 život se psem v pubertě
Skvělý nápad?
Náš pejsek rostl jako z vody. A čím více rostl, tím více rostly i jeho nožičky. Ne snad že by byl jako slůně, spíše naopak. Rostly do výšky. A čím delší nožičky měl, tím byl rychlejší a protože to byl skutečně velice chytrý voříšek, brzy také přišel na to, že jich může využít k tomu, aby nám v nestřežené (vlastně i střežené) chvíli, vzal poměrně snadno roha. Pokud k tomuto rozhodnutí dospěl, neměli jsme šanci. Klaksíkovi totiž přestávali stačit příjemné procházky parkem, v jakých jsme si tak libovali, kdy kolem nás poskakoval a před každou zatáčkou nebo křovím čekal a zvědavě nahlížel. Co kdyby tam náhodou bylo strašidlo? Teď začal vyžadovat pohyb. A to tak, že i po nás. Jenže my máme jen dvě nohy a asi dvacetkrát větší hmotnost. Poměrně snadnou dedukcí tedy můžeme dojít k závěru, že nejen že nevyvineme potřebnou rychlost, ale ani vytrvalost. V případech kdy jsme se o to pokusili, jsme po deseti minutách skončili jako sípající trosky zabahněný od hlavy k patě opírající se o stromy, lavičky a odpadávající do křoví a houštin lemujících cestu, za radostného dorážení Klaksonka, zkoumajícího co že je to za novou zajímavou hru. Když pochopil, že tato hra má dohru doma ve vaně a následně s čajem na gauči, uměl vytvořit srdcervoucí zvuky a jeho pohled byl učebnicovým příkladem pohledu psího. Jeho zoufalá očíčka na nás úpěnlivě koukala z klubíčka jeho schouleného tělíčka, ouška a ocásek stažený, téměř ronil slzy. No co jsme měli dělat? Jak mu zajistit dostatek pohybu a úplně se nevyřídit? Někdy jsme měli štěstí, a narazili jsme na některé ojedinělé případy páníčků s pejsky, kteří nás buď ještě neznali (to se díky jménu Klakson a tradujícím se historkám o nás, které postoupily, až za hranice našeho města nestávalo často), nebo na páníčky kteří byli ochotní nechat své psy unavit natolik, že je Klaksíkovi půjčili. Takových psů ale bylo jen poskromnu a jejich schopnost regenerace nebyla dostatečně rychlá. Také jsem začínala mít podezření, že se nám vyhýbají. Snad ani ne tak páníčci jako ti psi. Když nás spatřili, často měnili směr, nebo je velice zaujalo něco strašně důležitého v tom hustém obrovském křoví na druhém konci parku.
Museli jsme vymyslet něco spolehlivého s neomezenou dobou funkčnosti.
Agility se jevilo být vysvobozením. Podle všeho to vypadalo jako ohromná zábava jak pro psy, tak pro majitele. Pejsci vypadají spokojeně, s nadšením skáčou přes překážky a páníčkové je navigují pomocí jednoduchých povelů a ukazováním ruky. Bylo to tak snadné. Náš Klaksonek prostě musel být zákonitě nejlepší. Je chytrý, rychlý a poslušný bude taky.
V sobotu ráno jsme tedy vyskočili z postele a naskočili do auta plni nadějí a s vidinou vylítaného a, nebojím se doufat, až vyčerpaného klaksíka, kterého si povezeme o pár hodin zpět. Po příjezdu na cvičiště nám vyběhla vstříc ohromná smečka dalmatinů, která kolem sebe válcovala a rozmetala ty menší rasy jako kokršpaněly, Jack Russel teriéry a jiné známé i méně známé, nebo úplně neznámé hafany. Pozdě jsem se otočila k autu ve snaze zabránit našemu pejskovi vrhnout se mezi ně. Kolem mě se mihla už jen černá šmouha a splynula s puntíky dalmatinů. Nastal ohromný zmatek. Většina těch psů asi vůbec nechápala, co se to mezi ně dostalo, a udělaly obrovskou kouli, ze které občas vykoukla více či méně chlupatá noha, nebo ucho. Chvilku na to, z koule vystřelila ona černá šmouha a mířila směrem k vyjevené skupině lidí na opačném konci louky. Té štěkající, ňafající a kňučící kouli ještě nějaký čas trvalo, než zjistila, že přízrak už mezi nimi není, a když každý ze psů našel všechny části svého těla a zase je smontoval dohromady, rozhlížel se kterým směrem, že se to má pustit. To už si ale Klaksonek užíval stoprocentní pozornost. Skákal z jednoho na druhého, kroutil se jak housenka a samým štěstím že se dostal mezi tvory, co dokážou ocenit jeho osobnost, jim počůrával nohy.
Přivítali jsme se, seznámili jsme se a dohodli jsme se, že dneska necháme Klaksonka seznamovat a socializovat a příště už něco zkusíme. Klaksonek mezi tím neztrácel čas. Přece nebude čekat, až se vykecáme, aby mu utekla ta super zábava s tolika novými kámoši. Než jsme stihli vyjednat podrobnosti, Klaksonek za sebou hnal většinu hafanů, přičemž to bral skrz tunely, přes lávky a další překážky co se mu ocitly v cestě. Šťastný jako blecha lítal s jazykem až na zemi a užíval tu bezmeznou pozornost. Vždy když ho některý ze psů (většinou z těch větších) dostihl, převalil se na záda a vzdal se. Když ho pak pes pustil, oběhl ho, skočil mu na záda, proběhl pod břichem a už se zase hnal se smečkou v patách. Vedoucí skupiny jen okomentovala že má spoustu energie a podívala se na nás, jako že by jsme se mu měli taky občas věnovat. No příjemný mi to nebylo, ale Zbyněk vypadal, že je na našeho mazlíčka hrdý a nenechal na sobě znát žádné rozpaky, tak jsem se taky snažila. Asi po hodině naše zlatíčko najednou zmizelo a nebylo. Hledali jsme všude. Ale prostě nebyl. Věděli jsme že by neutekl z tak skvělé společnosti a žádný ze psů nevypadal, že by ho posvačil. Nicméně jsem se projevila jako hysterická matka, která pobíhá sem a tam, a leze po čtyřech, aby viděla do křoví. Nakonec jsme Klaksonka našli, jak spinká v jednom z tunelů. Ležel na zádech, jazyk mu vypadával z otevřený tlamičky a spokojeně pochrupával. Všichni psi už polehávaly u svých páníčků, jazyky vláčely po zemi a strašně funěli. Myslím, že pevně doufali, že už nás tam neuvidí.

Malování

4. prosince 2009 v 13:05 moje výrobky popis
Barvy které používám jsou velmi kvalitní a opravdu drží. Dají se prát v pračce. Je ale lepší žehlit je pak z rubu. Maluju na bavlněná trička (ale možné je cokoliv z bavlny). A protože nejsem žádný velký umělec, musím malovat podle předlohy. Ne že bych předlohu nějak obkreslovala, ale prostě ten obrázek potřebuju vidět před sebou :O). Jinak je možné namalovat cokoliv. Jen lidi mi moc nejdou. Neumim totiž dost dobře vystihnout výraz a ruce :O).

Také maluju na hedvábí, jiný typ obrázků a způsob malby je pro hedvábí typický.

Doplňky

4. prosince 2009 v 12:59 moje výrobky popis
Vyráběla jsem pár kabelek a tašek, ale největší úspěch mají kšiltovky a čepice. Je možné vyrobit jakoukoliv velikost, typ, barvu, ...

Kapsáře a patchwork

4. prosince 2009 v 12:54 moje výrobky popis
Kapsáře je možné vyrobit v jakékoliv velikosti, barvách, jakéhokoliv typu. Aplikace si většinou vyrábím sama, ale je možné je i koupit, nebo obrázky namalovat. Vyrobila jsem i patchworkový kapsář ale zatím jsem ho nezvládla vyfotit.
Patchworkové deky, přehozy ,...jsou náročné a nákladné, v případě zájmu se ale určitě domluvíme :O)

Bytové doplňky

4. prosince 2009 v 12:51
Bytové doplňky. Moc často věci tohoto ražení nevyrábím. Sem tam zkrátím záclony nebo závěsy, ale nic moc zajímavého. Ale rozhodně se tomu nebráním. Pokud máte nápady rozhodně se ozvěte :O)

Oděvy

4. prosince 2009 v 12:47 moje výrobky popis
Jelikož jsem vyučená krejčová, není pro mě problém vyrobit jakékoliv oděvy včetně střihů. Mnoho oděvů je možné zhotovit bez zkoušek. Po domluvě pošlu přesný návod co kde změřit a se svými mírami mi pak pošlete svojí fotku, abych měla představu o vašich proporcích. Vyrábím i plavky, prádlo a pánské oděvy. Vše podle vašich přání a představ. V současné době vyrábím koženkovou zbroj pro rytíře (pro děti) aby vypadala efektně, ale při tom nebyla těžká a nepohodlná jako plechová. Až bude hotová, zařadím do galerie fotky :O).

Diáře

4. prosince 2009 v 12:32 moje výrobky popis
Diáře, vázání knih, převaz knih. Diáře je možné svázat třemi způsoby. Je možné je sešít. Této metodě dávám přednost. Listy se dobře otáčí a vazba je pevná a vypadá pěkně. Metoda je ale náročnější a tudíž dražší :O). Další možností je čínský způsob (nebo tak nějak ).
Je vhodný pro vázání listů, které nejsou v bloku (každý list je oddělený) a tudíž není možné je sešít. Listy se otáčí trochu hůř, ale má jistý efektní vzhled. Prioritní je, že svážete svazky které nejdou sešít pevněji než lepením. Posledním způsobem je klasické lepení, neboli brožování. Tento způsob je rychlý, levný, ale ne až tak moc trvanlivý (není to vazba na celý život, ale rok diář udrží :O)).
Diář je možné vyhotovit v jakémkoliv formátu a úpravě. Vše záleží na dohodě. Každoročně například
dělám diář mojí mamině od října do října. S fotkami a se všemi výročími, narozeninami, svátky a jinými důležitými dny :O)…

Šaty

4. prosince 2009 v 12:31 moje výrobky popis
Jsem přesvědčená, že každé šaty jdou vyrobit. Nic není nemožné. Vše záleží jen na domluvě. Dnešní možnosti jak technologií, tak i polotovarů nám umožňují dosáhnout v podstatě jakékoliv představy.
Cenu ovlivňuje materiál a náročnost zpracování. Chcete-li krásné efektní šaty podle svých představ a nemáte tolik peněz, můžete ušetřit na materiálu. Například se dají sehnat levnější varianty saténů, korálků, krajek…. Na výsledku to zase až tak moc znát nebude. Čímž ale nechci zpochybňovat účel luxusních drahých šatů.
Myslím si, že vždy je důležitý vkus a dobrý nápad.

Co, jak a proč?

4. prosince 2009 v 12:30 moje výrobky popis
Typ mých výrobků většinou vychází z nedostatku. Znáte to asi také. Máte skvělý nápad. Skvěle vymyšlený originální dárek, nebo představu. Ať už jde o šaty svatební nebo na ples, o dresy na taneční vystoupení, o šperky (dřevěné, z drátků, z kokosové skořápky), oblečky pro psa, srandičku na rozlučku, bytové doplňky… prostě cokoliv. Začnete to shánět a zjistíte, že i když by jste byli ochotní zaplatit téměř jakoukoliv cenu, není možné váš nápad zrealizovat.
Nebo naopak, potřebujete něco na jedno použití. Potřebujete, aby to bylo efektní a na pohled skvěle vypadající, ale nepotřebujete zrovna nejkvalitnější materiál. Za to by jste ale rádi rozumnou cenu. Mě osobně vždy vytočí prodavači, co na mě koukají s takovou dávkou opovržení že by to porazilo i slona jen pro to, že se mi za kostým čarodějnice nechce dát měsíční výplata. Co na tom že je ze super materiálu a bude se v mojí rodině dědit stovky let, protože je prostě nezničitelný…:O)
Většinou po hodinách strávených běháním po městě a snášením těchto prodavačů, nebo hledáním na internetu, skončím v knikupectví , kde si koupím nějakou "chytrou knížku". Nejsem líná si přečíst návod a vyzkoušet cokoliv je třeba. Podle chytrý knížky pak vyimprovizuju potřebný materiál a nástroje a po prvních pokusech, když mě to chytí, si nakoupím už odpovídající výbavu. Načež začnu pro kamarády a kamarády kamarádů tvořit všechno na co si vzpomenou.
To mě také přivedlo na nápad, s tuto možností
seznámit víc lidí. Jednak je to pro mě možnost si trochu něco přivydělat něčím co mě baví ( všichni se snažíme :O)) a jednak je to pro Vás možnost zrealizovat svoje nápady a udělat radost originálním dárkem.
V Galerii je pár nápadů :O). Bohužel, zdaleka nemám vyfocené všechno co jsem kdy tvořila a co by stálo za to, tady také vyvěsit. Budu jí ale stále doplňovat.
Ceny jsou závislé na množství času stráveného výrobou a náročnosti a na ceně a množství materiálu.
Vyrobím velmi kvalitní výrobky (obleky, šaty, kostýmy, prádlo, plavky, diáře) z velmi kvalitních materiálů, provedení a zpracování kde je ale také třeba počítat s jinou cenou.
Historické oděvy podle tradičních střihů i inovované ( to je můj koníček :O)).
Stejně jako například dresy a šaty na taneční vystoupení. Tyto oděvy jsou často jen na "jedno" použití a pak se hromadí ve skříni. I toto pramení z osobní zkušenosti, kdy se pak ve skříni nenávratně hromadí spousta peněz. Přitom použití materiálu druhé jakosti, nebo jednodušší střih nemá velký vliv na efektivní vzhled ale na ceně už je to znát :O).

kontakt

4. prosince 2009 v 10:43 kontakt
Kdyby jste cokoliv potřebovali, nebo chtěli, určitě mě kontaktujte a domluvíme se. Pozor, tohle ale není výzva pro úchyly a vtipálky :O).

e-mail:tereza.cmiralova@seznam.cz
mobil:+420 605 212 348

Pro ty s malým sebevědomím :O)

4. prosince 2009 v 10:38 o mě
Ahoj. Jsem studentkou TUL v Liberci.
Před lety mi na základní škole jeden učitel řekl, ať se ani nezkouším hlásit na střední školu, že maturitu neudělám. No musím uznat, že s mým už tak dost pošramoceným sebevědomím to jaksepatří zamávalo.
Pár měsíců před tím mě totiž nepřijali na mojí vysněnou uměleckou školu, čímž se můj sen malovat animované filmy jaksi rozplynul jako pára nad hrncem. Poníženě a bez dalších řečí nebo pokusů jsem
se
tedy odplížila na učiliště s vizí, že ze mě bude dámská krejčová. Musím říct, že díky neskutečné podpoře mých rodičů, kteří
ať už pro to, že opravdu věřili, že nejsem úplný blbec, nebo pro to, že v to spíše doufali, mě donutili k přesvědčení, že výučním listem můj život neskončí. Od prvního ročníku jsem se tedy začala štrachat k Liberecké univerzitě. Ta je v mém oboru v Čechách jediná. Moc možností jsem tedy neměla… No cesta tam byla dlouhá a rozhodně ne jednoduchá. Především pro to, že výuka na učilišti probíhá převážně pro lidi, kteří
učilištěm skončí. Pokud tedy chcete dál, je to především Váš problém. I když musím říct, že co se týče odborných předmětů a praxe, bylo moje učiliště v Písku skvělé a učitelé se opravdu snažili, aby těm co mají zájem, dali co nejvíce. Na nástavbě to pak bylo daleko horší.
Moje nástavba v Třeboni se nesla v duchu "chce se vám? Tak se to naučte sami…". Ne příliš idylické prostředí ve škole se ještě doplňovalo
internátem, který byl jako vystřižený z hororu. Nikdy jsem neměla problémy s kázní, ani s chováním, ale opravdu těžce nesu nepřestávající buzeraci z okolí. Velikonoční a Vánoční besídky byly nevyhnutelné. Úklidové kontroly jako na vojně (komínky ve skříních už nedělám, ale uměla jsem je po těch dvou letech docela pěkně). To že nám kontrolovali žákovský a podle toho nám dávali vycházky jsem se také naučila tolerovat. Ale po tom, co jsme začali mít povinné každotýdenní společenské schůzky, na kterých jsme museli "konverzovat" v rámci upevnění našich přátelství ( s většinou spolužaček jsem se nechtěla potkat ani na chodbě, natož konverzovat a upevňovat vztahy…)už jsem fakt nemohla. Tyto dva roky pro mě byly asi nejhorší. Byla to přestupní stanice, abych se dostala na svojí vysněnou školu.
Možná se Vám to zdá přehnané, ale když takovéto "pidikřivdičky" trvají bez vidiny konce a do třídy chodíte s hloupýma, závistivýma, zrádnýma a vůbec, prostě typickýma holkama, které nechápete a ony nechápou Vás, začnete časem všechno vnímat prostě tak trochu citlivěji.
Ať tak či tak, nakonec jsem byla šťastná, že můžu zmizet a dokonce opravdu do Liberce. Vzali mě bez zkoušek. Což ve mně navodilo
pocit, že jsem tak dobrá. Bohužel, za pár měsíců jsem zjistila, že brali většinu lidí bez zkoušek a teď je mají v plánu vyházet…. S mojí matikou nematikou ( v Třeboni se jí nikdo nevěnoval, protože naše třída by se to stejně nebyla schopná naučit…) jsem měla dost co dělat se tam udržet. Nakoupila jsem si knížky a denně jsem doháněla to, co jiní uměli z gymplů a průmyslovek. Mojí obrovskou výhodou bylo, že odborné předměty jsem měla zmáklé ještě z učiliště a jelikož jsem uměla šít, znala jsem technologie a všechny stroje zblízka i z dálky, mohla jsem se věnovat opravdu jen matice a fyzice. Přesto to bylo peklo. Držela mě tam ale vzpomínka na toho učitele ze základky a spoustu jiných lidí, kteří mě odsoudili, aniž by k tomu měli pořádný důvod. Pořád jsem si říkala, že jim ukážu, že na to mám…
Vždycky když jsem našla někoho s kým se dalo normálně bavit, v zápětí odešel ze školy s tím že to vzdává… Často jsem se také setkávala s tím, že nad námi (většinou nade mnou, z učiliště nás tam moc nebylo :O)) profesoři kroutili hlavou, co že tam jako děláme s učňákem, a že je to strašné, že škola ztrácí úroveň a že vezmou každého. Druhá část profesorů pak zastávala názor, že ženská patří do kuchyně a k dětem a naše vzdělání je ztráta času.
No…Vydržela jsem. V létě jsem výborně odstátnicovala a dnes jsem na navazujícím studiu.
A co z toho plyne??? Kdyby Vás někdy někdo přesvědčoval, že na to (na cokoliv) nemáte, že nejste dost chytrý, nebo dost hezcí nebo co já vím…. Nikdy se nedejte. Je to Váš život a jedině Vy ho můžete ovlivnit. A když budete chtít a nevzdáte se, dokážete cokoliv. Myslím, že jsem zářným příkladem. A i když je to cesta náročná a často vám bude dost mizerně budete nakonec rádi, že jste to dokázali sami :O)

kapitola 4.

1. prosince 2009 v 23:09 život se psem v pubertě

BEZMEZNÁ VYNALÉZAVOST

Klaksonkovi jsou právě 3 měsíce, a získává si nás stále víc. Všichni, jak já, tak Zbyněk a celé naše okolí ho milují a Klaksonek si je této skutečnosti plně vědom. Dokáže jí také ve vhodných chvílích náležitě využít. Pokud něco provede, okamžitě se běží schovat k tomu, kdo to neviděl a ten ho samozřejmě za žádnou cenu nevydá k vykonání náležitého trestu. Tak náš pejsek proplouvá svým šťastným štěněčím obdobím a sbírá zkušenosti k nezaplacení.
Jedinou vadou na kráse života s takovým uličníkem je, že ráno vstává přehnaně brzy a dožaduje se společnosti a vycházky. Věděla jsem, že štěňátka, stejně jako jiná mláďata hodně spí a proto ráno vstávají. Přesto mě ale rozčilovalo, že každé ráno od půl šesté bojuji ještě alespoň o hodinu a potom v pyžamu brousím po sídlišti s trojčícím černým raráškem na konci vodítka. Musí všechno očmuchat a ke každému stéblu trávy se dostat, což samozřejmě nevyjímá ani trávu pod prolézačkou nebo kolotočem. Kolem mě chodí lidé do práce a děti do školy. Nepoznala bych je, protože tak brzy po ránu bývám ještě v polovičním limbu a odpovídám mechanicky.
Vždycky když se ráno Klaksík probudí, jde vzbudit rovnou mě, protože u páníčka mu to není nic platné. Může po něm skákat klidně s rozběhem, může mu šlapat po hlavě, olizovat nos, jediné čeho tím docílí je, že se Zbyněk otočí na druhou stranu a někdy ho smete s sebou. Po pár špatných zkušenostech, kdy se pak Klaksonek nemohl vyhrabat z pod pánovy těžké, rovněž spící, ruky, už to ani nezkouší.
Zbyněk opravdu spí jako Golem. A Klaksík zatím nemá šém. Co na něj platí, zjistí Klaksonek až o pár měsíců později.
Za to nás Zbyněk po návratu vždy přivítá slovy "jé proč jste mě nevzbudili? Šel bych s vámi…"K tomu prostě není co dodat. Jen se během vaření čaje přesvědčuju, že se na něj přece nemůžu zlobit, protože to určitě nedělá schválně.
Přesto mi ale trochu vrtá hlavou, jak je možné, že Klaksonek vstává s doslova Švýcarskou přesností? Mamka se mi smála, že jsem paranoidní a že ranní ptáče dál doskáče. Prý bych měla vidět, jak brzy jsme vstávali já a moje setra, co by mrňata sotva chodící.
Rozhodla jsem se, že Klaksíka naučím chodit ven později. Každý den celé jarní prázdniny jsem s ním vyrážela ven déle a déle a světe div se, opravdu to fungovalo. Za čtrnáct dní, už jsme se dostali na půl osmou a budoucnost se zdála být optimistickou. Takže před dalším odjezdem do školy, kam jezdím tak
na tři až čtyři dny (univerzita je super), jsem kladla Zbyňkovi na srdce, jak má pokračovat, a doufala jsem, že to dostatečně chápe a uvědomuje si tu důležitost. Týká se to přece mě, ne? Přiznávám, že při odjezdu jsem příliš klidná nebyla, ale během týdne jsem se začala těšit na klidná rána.
Jenže po návratu, hned první ráno, mě čekalo překvapení. Klaksonek mě nevzbudil v půl osmé, nebo v devět jak jsem doufala, ale přiběhl už v půl sedmé a tvářil se jako ,,tak co se děje? Jdeme, ne?" byla jsem zoufalá a venku marně přemýšlela, co se zase děje, a jak to, že můj geniální plán ztroskotal. V duchu jsem to všechno sváděla na Zbyňka, že se vykašlal na moje instrukce, ale do toho mi nezapadalo, že Klaksonek vstává zase tak brzy.
Vysvětlení se ale dostavilo v zápětí. Potkala jsem v tu strašnou ranní hodinu venku sousedku se svým pudlem. Je asi ve věku Zbyňkových rodičů a evidentně jí nevadí vstávat tak brzo ráno. Celá nadšená, že vidí dalšího blázna strašícího venku se psem, se ke mně hnala. A už z dálky začala šveholit něco o tom, jak krásně je, ale jak odpoledne bude určitě pršet, protože když mají ty mraky tu barvu takovouhle, vždycky prší… Moc jsem jí neposlouchala, jen jsem kývala a koukala, kudy uteču. Zrádce Klaksonek si ale začal hrát s pudlem, takže jediná možnost úprku byla bez něj. Zrovna jsem zvažovala, jak asi vysoko je ten první balkón, a jestli bych na něj dokázala dosáhnout, když bych trochu vyskočila, když ke mně najednou pronikla ta spásná slova " a co to, že dneska nejde s Maxíčkem" (tím myslela Klaksíčka, některým lidem prostě unikají souvislosti, Maxon přece není…) "Jiřík?". Rázem jsem byla probuzená. Jirka se jmenuje Zbyňkův táta. Je to skvělý starší pán a kromě toho je taky moc obětavý…Začalo mi svítat. Ještě jsem se dozvěděla, že se potkávají každé ráno, ale on že v pyžamu nechodí. No prima. Ale co s tím? Jak mu mám asi vynadat? Asi začnu u Zbyňka. Je to přece jeho pes a on to hodil na svého taťku. Jenže doma, když jsem vystartovala jak že si to jako představuje, my bylo s absolutním klidem vysvětleno, že to přece nemůže tátovi upřít, že se na to hrozně těší a že mu vysvětloval, jak to má dělat. Asi o hodinu déle jsem zjistila, že pan Novotný si nařizuje budíka tak, že je to brzy i na Klaksona, aby tady chudáček nestrádal s plným močovým měchýřkem. Děsila jsem se co z nich ještě vypadne, a nečekala jsem dlouho. Ten řízeček
prý Klaksíčkovi včera k obědu moc chutnal a protože
ty granulky prostě nechce, tak co měl asi dělat?
To už mě dost rozzlobilo, konkrétně se mi udělala mlha před očima a v uších mi hučelo, jak jsem byla vzteklá. Ani ne tak na v tomto nezodpovědného pana Novotného, jako spíš na Zbyňka, který nezvládal uhlídat ani takovou blbost, jako že se pes řízkem nekrmí. Proč by pak žral nějaký nemastný neslaný granule, když stačí chvilku počkat a do misky přisviští řízeček? Přes všechny moje námitky, výtky a domluvy, byla nakonec samozřejmě nejlepší osobní zkušenost. Náš druhý pes, Kuba. Byl už v té době moc starý. Táhlo mu 16 let, což je pro tak velkého psa samozřejmě požehnaný věk. Bohužel, on byl tím, kdo měl v životě všechno, na co si vzpomněl, od zbytků svíčkové, po hranolky s hermelínem. Právě u něj bylo velice dobře vidět, co mu to udělalo se zažíváním. Vzala jsem tedy Zbyňka s sebou na Kubovu kontrolu. Veterinář nám ochotně a s káravým pohledem během vyšetřování Kubíčkových střev a dutiny břišní potvrdil ,že tohle jsou opravdu následky nevhodné stravy. Jak to probíhalo si určitě umíte představit a rozšiřovat se o tom nebudu, ale pravdou je, že když to viděl Zbyněk, osobně všem zakázal dávat Klaksonkovi cokoliv jiného než granule a pár dalších povolených "ňamek". A co víc? Dokonce na to i dohlížel.
Teď Klaksonek spinká, dokud nevstáváme my a někdy i déle. A řízky a salám už uvidí jen na dálku. Vzhledem k jeho nežravosti ale ani nevypadal, že by mu to nějak moc vadilo.

kapitola 3.

1. prosince 2009 v 23:08 život se psem v pubertě

Kariéra krále Klaksona I. začíná

Hned odpoledne jsme se jeli pochlubit s naším Klaksonkem k mamce s taťkou, čili ke mně domů. Naše okaté štěňátko, vyspinkané do krásy a bezvadně odpočaté po noci v kómatu na páníčkově hlavě, byl ideálně naladěn předvést se ve své plné kráse. Dnešním dnem jsme zjistili, že náš pejsek, přes to, že je málem utracený nechtěný bastardík, je velký diplomat a ještě větší osobnost. Přesně ví kdy se má přikrčit a rozklepat, nebo naopak vystřelit kupředu a vrhnout se na svůj objekt s takovou láskou, že plácnutí mokrým hadrem přes tvář je proti tomu Sahara. Můj taťka je obchodník. Všechny citové vjemy mu na první pohled odumřely a on si zakládá na tom, aby nebylo znát, že to tak není. Přesto se šel na ten zázrak (jako na Klaksouška) podívat. Dokonce vstal od počítače a vydal se ke dveřím. Položila jsem Klaksíka na zem a ten se nahrbil, stáhnul ten kousek ocásku, co mu ještě zbyl (má ho kupírovaný), ouška připlácnul k hlavičce, takže jeho velká očíčka se zdála být ještě mnohem větší a tenounké nožičky se mu roztřásly. No pohled na něj opravdu žalostný. Mamka spráskla ruce a začala vykřikovat ,, no to je houstička malá… a ty nožičky hubeňoučký…" taťka přidřepl, asi aby na něj lépe viděl a mohl nás upozornit na to, že tenhle mezichlebák rozhodně není pes. Jenže to neměl dělat. Klaksonek nadšený, že už nevidí jen samé papuče, našpicoval ouška a jedním skokem se přemístil taťkovi na hlavu, kde se rozhodl, že svého nového poddaného nejdříve pořádně vykoupe. A světe div se, tímto skutkem se mu opravdu podařilo zajistit si stálou a zjevnou přízeň mého otce. Čímž předčil celou naši rodinu. Načež nás mamka obdarovala dárečkem v podobě knih Marley aneb život s nejhorším psem na světě a Výchova všestranně vzdělaného psa. Skutečně trefné…
Na Zbyňka v nich bylo málo obrázků, tak jsem se pustila do studování já.
Rozhodnutí zda z našeho miláčka bude pes záchranářský, policejní či hlídací bylo opravdu traumatické období. Nakonec jsem se rozhodla pro psa polštářového, čili domácího mazla. S výchovou jsem začala hned. Přesto jsem ale některé věty z mé moudré knihy psané nějakým sadistou vyhodnotila jako poměrně logické. Nastolila jsem tedy Klaksonkovi výchovný dril. Denně alespoň 20 minut výcviku základních povelů, a žádné lidské jídlo, sýry, salámy, maso,... Jen psí, čímž jsem si dost pohoršila u všech potenciálních Klaksonkových dědečků a babiček. Zbyněk si také trochu přisadil a nejen že se výcviku osobně a vehementně zúčastnil podle mého rozvrhu, ale také naučil naše zlatíčko sedět rovně, aby se mu dobře vyvíjeli kyčličky.
Klaksonek byl opravdu moc chytrý pejsek. Trénování ho bavilo a při našem kibicování zářil štěstím a energií. Díky tomu se učil opravdu rychle. Druhý den po prvé štěknul, když dorážel na hokejku a tenisák, se kterým ho Zbyněk ,,učil postřehu". Za tři dny už uměl ke mně a za týden sedni, za čtrnáct dní dával packu a na požádání i druhou. K noze a chůze u nohy následovaly v zápětí. Venku, v přítomnosti ostatních živých tvorů se nejlépe osvědčil příkaz Klaksone hergot ke mně pojď. Všem kteří by ho chtěli vyzkoušet osobně, doporučuji ještě lehce chraplavý nádech v hlase a dupnout. Pokud by vám naběhla i žíla na čele, bylo by to skvělé a nevidím důvod, proč by to psa nemělo natolik vyděsit, popřípadě alespoň zaujmout, aby okamžitě nepřišel.
Aby ale všechny zásluhy za Klaksonkovu učenlivost nepadali jen na mou hlavu, nutno podotknout, že v té chytré knížce byl jakýsi roční plán na výchovu psa. Tam bylo rozepsáno, co by měl kdy umět. Takže když jsme začali nabírat skluz, trochu jsme změnili délku a intenzitu výuky aby se nám z pejska nestal mentálně zaostalý analfabet.
Přes všechnu naši snahu a Klaksonkovu inteligenci, jsme ho prostě za nic na světě nemohli donutit papat. Nejen že jsem mu granulky sypala každý den do jinak barevné misky, protože Klaksík rozhodně není barvoslepý a na barvy má dost svérázný názor. Prostě mu z každé chutná jen jednou. Když došly misky, začala jsem mu granulky dávat z ruky. Později jsem mu je pohazovala po zemi a on je chytal, přičemž sem tam nějakou spolknul. Každý týden jsme zkoušeli nový druh, suché, měkké, polosuché, s masem, se zeleninou, nikdy by mě nenapadlo, že je jich tolik....
Při první návštěvě u veterináře jsem na Klaksíka práskla, že nechce baštit, a že mě asi připraví o nervy, načež mě to naše štěstí sjelo nenávistným pohledem od hlavy k patě, říkajíc ,,počkej tohle si vypiješ, to ti nedaruju". Doktor tedy našemu Klaksouškovi dopřál pár vyšetření navíc a završil to maximálním ponížením, a tedy měřením teploty. Tím si u Klaksonka podepsal doživotní ortel a zaujal jedno z nejvyšších míst na černé listině. Nic znepokojivého ale nezjistil. Velice trpělivě mi vysvětlil, že ne každý pejsek sbodne na co přijde, a že je to jako s lidmi. Někteří jedí rádi a hodně, a někteří neradi a málo. Načež jsme odcházeli s pytlem drahých granulí, které si Klaksonek vybral sám, tím, že se při odchodu z ordinace stavil ještě v přilehlém zverimexu a do jednoho z těch pytlů se s velkou chutí pustil. Veterinář se na nás zadíval s pohledem, za kterým jsem chtě nechtě spatřovala myšlenku poštvat na nás Srstku s Kubišovou za týrání zvířat hladem. Mlčky jsme tedy zaplatili ty nejdražší granule, kterých se už Klasík nikdy potom ani nedotkl. Pravděpodobně je po zaplacení opět začal považovat za nepoživatelné. Možná že v jeho očích byl nesmysl utrácet těžce vydřené korunky za něco, co stojí v chodbě, kde je to volně k dispozici a je tam toho spousta.
Z Klaksíka nám rostl velice sebevědomý pejsek milující pozornost a zábavu všeho druhu. Mezi jeho nejoblíbenější patřilo vyvolávání šarvátek mezi ostatními psi v parku při zachování si ,,andělské tváře". Byl malý a roztomilý a všichni ho obdivovali a on tyto pozornosti s grácií přijímal. Ovšem někteří psi takových rozplývajících se páníčků tuto skutečnost nesli těžce. Obzvlášť když na ně Klaksulka přes ramena ať už svá, nebo právě okupovaných cizích páníčků házel pohrdavé pohledy. Není se co divit, že například takový citlivější pitbul Matěj od sousedů, se potom začne trochu rozčilovat a svými třemi tunami smýkat se svojí čtyřicetikilovou majitelkou po trávě ve snaze posvačit naše štěně. Klaksonek je ale pašák. Se svými 3 kily a dlouhými nožičkami poskočí a s pomocí lehčího větříku se přenese na druhý konec parku. Oproti tomu chudák Matěj je brzděn oněmi čtyřiceti kilči snažícími se na druhém konci vodítka zachytit trávy a stromů. Klaksonek obkrouží ladné kolečko kolem psa, čuchne k vytrženému drnu, lehce ho pokropí a se vztyčeným kolíčkem ocásku odklusá ke mně. Vzteky nevidím a studem jsem rudá až za ušima. Ale co můžu dělat? Snažím se tedy pomoci alespoň paní Matějový (zásadně si pamatuji jen jména psů) vstát, ale když Matějovi opět začnou kapat sliny, raději se rozloučím a zmizím. Doma historkou pobavím okolí a Klaksonkovi se dostane hlasitého uznání, jaký je ale chytrý pejsek. Ještě v noci se mi ale zdá o hromadě listí a bláta na košili paní Matějový. Když se hrůzou probudím, Klaksík opět chrápe páníčkovi na hlavě a Zbyněk ho drží za nohu. Oba vypadají tak šťastně a blaženě, že se rozhodnu neřešit chudáky majitele obětí našeho malého Napoleona a usnu také. Tentokrát už bez hrůzostrašných snů.

kapitola 2. Mami máme štěně

1. prosince 2009 v 23:07 život se psem v pubertě

Mami máme štěně

Sedím v kuchyni našeho poměrně moderního malého, ale útulného domečku na periferii města kam jsme se před pár lety přestěhovali z jedné krásné, ale nudné vesnice.
Moderní bodové osvětlení nad kuchyňským barem (je hitem posledních pár let, takže ho máme také) luxusně osvětluje pracovní plochu. Mamka jí zrovna hystericky drhne pískem s tím že jsme pěkný čuňata a kdo že tam zase udělal takový bordel. Taťka sedí již tradičně v rohu místnosti kde má svojí ,,pracovnu", nad jejímž bordelem bude mamka pravděpodobně vyšilovat vzápětí. To ale nevadí, protože taťka stejně neví co se kolem něj děje. Kubík, náš první pes, něco mezi velkým a středním kníračem, pokojně leží na svém oblíbeném místě. Tomu, že pozoruje všechno co se děje, nasvědčuje jen občasné cuknutí jeho dlouhého obočí, které mu zdařile zakrývá kukadla.
Napadne mě, jak moc je tento obraz našeho rodinného podvečera tradiční. Hned nato, mi dojde, jak se to asi změní, až jim oznámím, že máme štěňátko.
Nikdo ani netuší, že jsme hledali pejska. Pravděpodobně by nám to také vehementně rozmlouvali. Stačí si vzpomenout na všechny naše šlechtitelské pokusy. Začínající snahou o rozvoj mé zodpovědnosti pomocí andulky Ferdy. Byl to opravdu skvělý pták, který ráno vřískal, a upouštěl svoje potřeby zásadně do mých sešitů a učebnic. Když rodiče pravděpodobně s nadšením shledali, že plán docela funguje a Ferda už pár měsíců žije a docela se mu daří, přivedlo je to k exkluzivnímu nápadu, vypěstovat zodpovědnost i u mojí mladší sestry a to andulkou Bárou. Ta už nebyla tak skvělá a vzhledem k tomu že se jí nepodařilo navzdory ujišťování prodavačky ochočit, stala se členem rodiny majícím extrémní respekt. Nakonec měl Ferda menší neshodu s naším Kubíkem, která se mu stala osudnou a Bára překousala dráty klece a ulítla sekýrovat vrabčáky k sousedům. Navzdory nepřehlédnutelné úlevě našich rodičů, se tyto incidenty u mě a u Verči setkali s ohromným zármutkem. Následoval tedy postupně chov králíka zakrslého, povahově velmi podobného Báře a morčete Honzy. Nutno podotknout, že přes veškerou snahu, se naše především studijní cesty rozšířily i do sousedních měst a naši mazlíčci dožili pod dohledem našich rodičů.
Marně jsem se snažila představit si tedy jejich reakci na další závazek. Přemýšlela jsem, jak jim vysvětlím, že to je hlavně Zbyňkův pes. To byla předem domluvená lest, která měla zafungovat v obou rodinách, navozující představu, že na (ne)zúčastněné členy nedopadá absolutně žádná zodpovědnost za případné škody. Přesto jsem se pořád nemohla odhodlat k činu. Mamka se pustila do čištění sklokeramické desky. Na chvilku se otočila a asi jí došlo, že nad něčím urputně přemýšlím. Nevím proč, ale asi je to na mě dost znát. Na dotaz jestli měl dneska Zbyněk práci v Brně, jsem vyhrkla, že máme štěňátko. Mamka zůstala nechápavě koukat a taťka se otočil od počítače (a vida, on vnímá...to je dobrý vědět). Začala jsem usilovně vysvětlovat, že by je utratili, protože je nechtěli a že je malinkatý a tak i zůstane… a že ho vlastně chtěl víc Zbyněk, aby rozptýlil svoje rodiče… Na to mi mamka odpověděla otázkou, kde ho máme. No bylo to snazší, než jsem myslela. Ještě jsem vysvětlila, že ho vzal Zbyněk k sobě a vychválila jsem Klaksíkovu rozkošnou osobnost a pádila jsem za nimi.
Když jsem dorazila do malého bytu na sídlišti kousek od nás, Klaksík už měl přichystaný pelíšek vedle postele. Zbyněk si asi myslel, že bude jako spát na zemi u postele, a to hned první noc. No, pravdou je, že se to snažil prosadit už v autě. Ale co. On stejně spí jako medvěd a Klaksonek třeba bude chtít spinkat sám tak proč mu nedat šanci, ne?
Naplnili jsme Klaksíčkovu novou misku granulkami podle doporučené denní dávky na obalu a s velkou slávou jsme mu jí předložili. Podíval se na nás jako že nechápe co po něm chceme. Byla jsem nadšená jak je strašně chytrý a že se nežene za žrádlem, jako nějaké hloupé papírové štěně které se nechá první večer uplatit plnou miskou. Tenkrát to pro mě ještě byla známka jeho silné inteligence. On ale opravdu nechtěl sníst ani jednu. Nechtěl to ani zkusit. Nakonec, tak jako ještě mnohokrát po té, jsem otevřela ledničku a vytáhla tvaroh. Z prstu ho trošku slíznul a odešel si lehnout vyřízený tou strašlivou námahou. Z pelíšku u postele na nás ještě vrhl pohled říkající ,, Dneska vám ještě odpouštím, jste tu nový, ale zítra ať už se to nestane…". Zbyněk vůbec nesdílel moje starosti že Klaksoušek skoro nic nepapkal, ale za to byl ohromě nadšený, že Klaksonek svou pronikavou inteligencí okamžitě a zcela správně vyhodnotil hromadu svetrů u postele jako místo jeho odpočinku na zbytek života a tuto radost dával zcela jasně a nahlas najevo. Takže Klaksonek měl dost možností si tento poznatek uložit do hlavičky. A protože cesta byla dlouhá a únava se nekompromisně hlásila i u nás, uchýlili jsme se ke spánku poněkud dříve než obvykle. Zbyněk usíná hned, jak ulehne, takže se zhasnutím světla Klaksonek (samozřejmě díky své pronikavé inteligenci) vyhodnotil nastalou situaci jako vhodnou k odebrání se do postele. Možná že ho k tomuto činu jen povzbudila Zbyňkova radost z toho, že nepohrdnul jím vytvořeným pelíškem a nechtěl mu tedy hned kazit radost. Teď už ale nic předstírat nemusí a tak je na čase se ozvat… Já jsem se samozřejmě nemínila smířit s představou, že by pejsek byl ochotný první noc trávit sám na zemi, takže jsem ho s jeho prvním upozorněním, že je tam dole a chce k nám nahoru ochotně vyzvedla. Hned se stočil do klubíčka a krásně se při tom přitisknul ke mně. Byla jsem blahem bez sebe. Velkou část noci jsem skoro nespala strachy, abych ho nezalehla, nebo aby Zbyněk nezjistil, že už Klaksonek nevyužívá výsledku jeho snažení.
Asi ve dvě hodiny ráno se Zbyněk probudil (nechápu, co ho to napadlo, nikdy to nedělá) a posadil se. Byla jsem strnulá hrůzou aby nezjistil že pejsek není na zemi a nechtěl, abych ho tam vrátila. Cítila jsem, jak kouká směrem k místům, kde byl pelíšek, dokonce se snažil naklonit aby viděl až do pelíšku. Ale nakonec si zase lehnul a spokojeně usnul. Asi shledal, že se nic nezměnilo. Uznávám, že spatřit černého pejska v noci v hromadě tmavých svetrů je téměř nemožné v tuto chvíli jsem za to ale byla vděčná a konečně jsem trochu usnula. To co jsem ale uviděla, když jsem se ráno probudila, mi vyrazilo dech. Klaksonek spinkal Zbyňkovi na hlavě (a to doslova), Zbyněk ho držel za zadní tlapku a oba chrápali s otevřenou pusou Klaksíkovi z ní dokonce vypadával malinký růžovoučký jazýček.
Od té doby je postavení členů smečky v posteli poměrně jasně určeno a pelíšek vedle postele jsme druhý den zrušili.

kapitola 1. Budeme mít štěňátko

1. prosince 2009 v 23:06 život se psem v pubertě

Budeme mít štěňátko

Rovnou ze školy se řítím jako smyslů zbavená na autobusové nádraží. Batoh za mnou jen lítá a nohy nestíhají. Musím vypadat neuvěřitelně komicky. Kličkuju mezi lidmi jako zajíc a v duchu na ně nadávám, že jdou pomalu a ještě u prostřed chodníku. Když nestihnu tenhle autobus do Prahy, nestihnu ani autobus do Brna a další je plný a ten další... no co já vím. Už takhle budu mít co dělat aby se mi povedlo včas přestoupit. Hlavně musím z metra vylézt na správnou stranu, hlavně na tu správnou stranu...
Uf. Tak první šílená honba je za mnou a úspěšně. S úlevou najdu svoje místo a přemýšlím nad ,,velkým životním krokem".
Asi před půl rokem mi Zbyněk neprozřetelně vyprávěl, že chtěl aby se jeho pes jmenoval Klakson ale doma mu to neprošlo. V první vteřině mě šílené jméno šokovalo. Představa ještě šílenějšího majitele psa, který by takto poznamenal chudáka nejlepšího přítele člověka na zbytek života mě šokovala snad ještě daleko víc, protože tím člověkem byl můj přítel Zbyněk. Pak jsem si ale uvědomila že moje teorie, kdy se nemůžete splést řeknete-li malému čistokrevnému psovi na ulici Andy nebo Monty, voříškovi Míšo a velkému psovi Azore nebo Asto by byla tímto jménem absolutně smetena z povrchu zemského. Pokud bychom se stali majiteli Klaksona, rozhodně by jsme byli jediný na světě. A to nemluvím o té spoustě možností a zdrobnělin, které toto jméno nabízí. Klaksík, Klaksonek, Klaksulka, Klaksuška, Klaksoušek,...V té době mě vůbec nenapadlo, že když na něj budu volat Klaksííííí většina lidí z něj udělá Maxe a když budu hystericky řvát Klaksonéééé lidi se mě budou chodit ptát jak že se ten pes jmenuje, protože asi špatně slyší a následně budou s cukajícími koutky odcházet radši pryč.O to větší výzva byla, dnešní nudnou sucharskou civilizaci trochu nakopnout něčím tak báječným. Rozhodnutí padlo v zápětí. Já nadšená představou obrození Táborských sucharů a Zbyněk nadšený představou, že bude mít svého vysněného psa, začali jsme brouzdat po netu a hledat. Nejdřív jen tak jakože náhodou a o pár týdnů později v plném zápalu usínala jsem s hromadou psích inzerátů v posteli. Kvůli jistým, mírně nepředvídatelným a do jisté míry nesmyslným okolnostem jsem byla ujištěna, že pes musí být vhodný pro alergiky, a takový že je jen pudl. Dalším požadavkem byl takzvaný mezichlebák, čímž se moje dětská představa o krásném velkém chlupatém zlatém retrívrovi s děsně moudrým výrazem vypařila jak mrtvé moře. Tuto představu jsem se tedy snažila nahradit Pudlem toy. Ale nešlo to. Nerada bych teď urazila všechny majitele tohoto chytrého plemene, ale já jaksi nejsem pudlovský typ. Nejsem člověk který by mohl mít psa s bambulkou na ocase a trvalou na zbytku těla. Také neskutečně vtíravá myšlenka rezavých ospalek kolem očíček a sirény místo štěkotu mi poněkud narušovala dojem z úžasné myšlenky že budu mít pejska. Tak jsem to nemohla nechat. Během měsíce jsme k mé úlevě zjistili, že čím menší pudl, tím dražší. Během dalšího měsíce se mi povedlo shromáždit několik přímých svědectví o nevhodnosti pudla z hlediska hlučnosti a náchylnosti k chorobám a také vady rasy, kdy z velké části vyroste ze štěňátka něco trochu jinačího nebo většího... Další měsíc jsem jakoby náhodou prohledávala stránky českých psích útulků, s tím, že když už, ráda bych tedy alespoň pejska který potřebuje naši pomoc, protože je opuštěný někde v kotci. Tím jsem konečně udělala dojem a a přibližně v té době mi také přišly odpovědi od některých veterinářů a znalců, které rasy že lze ještě považovat za protialergické. Mohli jsme tedy začít hledat i jinde a naštěstí jsme se časem dopracovali i ke křížencům dvou vhodných plemen. Což už pro mě bylo mnohem přijatelnější. Až po půl roce usilovného pátrání jsme narazili na paní, co se jim narodili štěňátka jorkšírů, ale nebyli to jorkšíři. Prostě zdravé jádro nějakého místního vořecha zvítězilo nad nedomrlým jadýrkem papírového jorkšíra a narodil se Klaksík. Pani byla dost nepříjemná, což je pochopitelné, když pro ni peníze z plánovaných štěňat znamenali značný příjem. Naštěstí jsme na ní narazili dřív, než se jich stihla zbavit jinak. A protože nechovali jen jorkšírky ale také pudlíky, udělali jsme ze štěňátek jejich křížence. Oni také všichni byly chlupaté kuličky, až na jednoho.Na toho našeho. Z fotek na nás většinou koukala šmouha s velkýma očima. Paní se omlouvala, že se nedá vyfotit. Máme jen jednu fotku, kdy je evidentně těsně po probuzení a velkýma černýma očima kouká do objektivu. Vypadal jak srnečka v tom škopku. ano byl ve škopku, lavoru,...Každý tomu říká jinak. Nutno podotknout, že to mu zůstalo. Jak může do něčeho vlézt, rozhodně neotálí.
Ze vzpomínek na tento hektický, ale úžasný hledací půlrok mě vytrhne hlas stevardky v autobuse, že se blížíme do cílové stanice Praha - Černý most. Rychle popadnu bundu a cpu se k východu abych byla první a nikdo mě nezdržoval. Přestože stihnu hned první metro, na Florenc dojedu jen tak tak. Při výstupu div nesrazím paní co se zastaví hned před dveřmi a kouká kam že to asi půjde. Při výstupu z eskalátorů taktéž ,, sakra proč mě ty lidi dneska tak serou?!Lezou mi do cesty a nečučej kolem sebe" začínám být hysterická a tlak se mi zvedá do závratných výšin při každém pohledu na hodinky. Ručička se nemilosrdně rychle blíží ke kritickému času. Vystřelím z budovy metra a......Zase špatný východ. Už tradičně jsem zase vylezla na druhé straně od autobusového centra. Rozbíhám se a nevnímám nic kolem sebe. Myslím jen na to, že jestli to nestihnu, nebudu mít dneska Klaksíčka. letím kolem trafiky, kolem fastfoodu a přes silnici přechod nepřechod. Až později mi dojde jaké mám štěstí že nic nejelo. Marně se snažím vybavit si číslo zastávky a doufám, že není na druhém konci nádraží. Ještě poslední zatáčka, a vbíhám do ,,cílové rovinky". na druhém konci nádraží vidím žlutý autobus jak nastupují poslední cestující. Zvyšuji tempo. Dveře autobusu se zavírají, a já vskakuji mezi tyče zábradlí abych se k němu dostala. No, pozapomněla jsem na krosnu na zádech, která mě v mém snažení zrádně zarazila a tahá mě zpět. Jen stačím zahlédnout překvapený výraz řidiče v autobusu a jeho stevardky, ale je to dobrý, už se zase převracím dopředu a daří se mi vysvobodit. jedním krokem skáču k rozjíždějícímu se autobusu a mávám rukama jako blázen. Nechápu proč, protože mě určitě nikdo nepřehlídnul. Naštěstí autobus znovu staví a otevírá dveře. Asi si myslel že potřebuju první pomoc při infarktu. Moje místo je už obsazené ale namáčku se ještě až úplně dozadu. Z plic vydávám sípavé zvuky až do Jihlavy a nevnímám, jak se po mě otáčí moji spolucestující. Zbyněk mi volá že už je v Brně, no tak aspoň bude mít hodinu a půl na to, aby zjistil kam přijedu, ne?
V myšlenkách se vracím zpět k mému štěňátku, co asi dělá? Jestlipak už mu vypráví že si pro něj dneska přijedeme? Pak si vzpomenu na přístup té ženské a dojde mi, že si s nimi rozhodně nepovídá.A v tom mě napadne, jestli to zvládnu. Přece jen, ještě chodím do školy. Zvládnu vůbec vychovávat psa? O našeho Kubíka jsem se nikdy moc starat nemusela, to mamka mu dávala nažrat a starala se o jeho čistou vodu, veterináře, blechy, kožich. My se s ním jen mazlili...Když jsem zapomněla, nic se nedělo. A teď? Teď na sebe beru odpovědnost jaké se nezbavím. Nikdo to za mě neudělá. Jasně, ještě je tu Zbyněk, ale co si budeme povídat, je to chlap...
Začala jsem plánovat jeho výchovu. Určitě bude dostávat jen psí žrádlo. Určitě granule, protože ty se líp převáží a je v nich větší výběr, tak bude mít náš pejsánek to nejlepší. Vybereme mu takový granulky aby mu pěkně chutnali, ale budeme mu odvažovat jen doporučenou dávku, aby nestrádal hlady, ale zároveň se nepřežíral...Taky bude mít spoustu hraček a budeme si s ním hodně hrát. Budeme ho denně cvičit, aby poslouchal, a mohli jsme chodit bez vodítka.A vůbec...bude to nejšťastnější pejsek na světě.
V Brně jsme samozřejmě dojeli na úplně nejzapadlejší nástupiště v celém Brně. Opravdu nechápu, jak může taková velká společnost končit v takový autobusový díře. A jak jinak, Zbyněk nikde. Nemůžeme se najít ani po telefonu.Úplně nesmyslně ječím jak to, že neví kam přijedu. On se s absolutním klidem ani nebrání a se smíchem říká ,, jdi pořád rovně" jak může k čertu vědět jakým směrem jdu? Taky můžu jít na úplně druhou stranu. Do telefonu se ozývá ,,jsem na nádraží. Musíš za mnou." Na štěstí je na chodníku informační tabule, takže asi po deseti minutách zjišťuju, že jsem v podstatě za rohem a šťastně se shledáváme. Pak už nic nebrání tomu, abychom se vydali pro Klaksíčka. Ale nejdřív ještě pro misku a pro granulky do nejbližšího zverimexu. Koho by napadlo, že se Klaksíčkovi nebude oranžová miska líbit, a granulky za dvě stovky mu nebudou šmakovat? Ale to až později.
Domek se štěňátkama najdeme poměrně snadno v jedné vesnici na okraji Brna. Paní už nás vyhlížela, hned po vstupu nás překvapily všude přítomné rozházené hračky, byly na zemi, na stole, v kuchyni, na schodech, prostě všude. Ale nikde nebyl můj malý mazlíček...ať jsem se rozhlížela všude kde jsem mohla. Paní nás vedla do pokoje. u prostřed sedělo na nočníku asi dvouletý dítě. Kolem něj pobíhali tři jorkšíři do kapsy a asi šest malých černých chlupatých kuliček. Třeštila jsem oči. Paní si toho asi všimla, protože ukázala prstem na jedno z těch kapsáků a říká ,, to je maminka". Postřehla jsem jak se Zbyněk zaradoval, protože ve svém požadavku čím menší tím lepší zůstal neoblomný. Sotva nás pejsci zbystřili, hnali se k nám, a začali po nás skákat. Jen Klaksíčka nebylo nikde vidět. Rozhlížela jsem se a pak....úplně v rohu, pod stolem se zablýskly dvě velká černá kukadla. Seděl tam, zádíčka narovnaný a nožičky způsobně u sebe. Prohlížel si nás od hlavy k patě. Odstrčila jsem tu havěť kolem sebe a začala ho lákat, aby se na nás šel taky podívat. Ale Klaksulka dál seděl a jen na nás koukal, jako by se rozmýšlel, jestli si ho zasloužíme. Paní nás chvilku pozorovala a pak udělala krok, hrábla pro štěně a vrazila mi ho do náručí. Pejsek se o mě opřel předními tlapkami, asi aby lépe viděl a valil na mě kukadla jako korálky, teda přesněji míčky. Pak mě očuchal, odrazil se a byl zase v trapu. Paní se jen zasmála ,, no on je takový svůj. Opravdu chcete zrovna tohohle? Je z nich nejošklivější." To mě rozlítilo. Koukla jsem na Zbyňka a než stačil odpovědět, řekla jsem že je nejhezčí, protože nevypadá jako jeho maminka. Paní už dál nic neříkala a vyplňovala očkovací průkaz. Klaksík vypadal, že jsem na něj udělala dojem. Začal obcházet po pokoji, pak si k nám ještě jednou přišel čuchnout a odebral se ke dveřím, kde se posadil opět tím nejzpůsobnějším způsobem a naklonil hlavičku, jakoby říkal ,,tak to uzavřete a jedem." Byla jsem blahem bez sebe, že nás shledal vhodnými společníky pro zbytek svého psího života. Tentokrát už se nechal i zvednout a odnést do auta. Vyrazili jsme k domovu. Klaksulka celou cestu chrul jako mimino. Vůbec neblinkal, čímž nám udělal velkou radost a to nejen proto, že neznečistil Zbyňkovi načesaný koberečky ale také proto že se dobrovolně povýšil na cestovního psa první kategorie. Kdyby byl věděl, kde všude ho s sebou budeme vláčet, možná by se dávil celou cestu.

Co je to za rubriku?

1. prosince 2009 v 23:03 | Já a můj pes :O) |  život se psem v pubertě
No všichni určitě víte jak je život strašně nevyzpytatelný. O některé příběhyopravdu stojí za to se podělit... Tato rubrika je o tom, jak jsem si já a můj přítel pořídili psa. Náš život opravdu vzal za své. Nejsem žádný spisovatel a když budete shovívaví k mým dlouhým větám a chybám, tak se třeba i trochu pobavíte. Protože opravdu nebyl důvod si vymýšlet :O)...